Odpad město smrt

Naprostá lahůdka, jen nevím, zda napsat filmová či divadelní. Neviděl jsem předlohu, což je v mém případě vždy velké plus, neboť k filmovým adaptacím divadelních děl jsem nesmírně kritický a téměř nikdy nejsem spokojený. Hřebejkův počin ale považuji za jakousi poctu, vyjádření obdivu a respektu práce Dušana Pařízka a jeho ansámblu. První obrovské plus je špičkový scénař plný úderných vět a krásných i smutných myšlenek. Druhé plus excelentní výkony sehrané herecké party, jíž vévodí Gabriela Míčová. Třetí plus celkové vykreslení atmosféry, měl jsem pocit, že jsem přímo vtažen do děje, do doby. Jsem nadmíru spokojený. A připojuji se k věčnému a opakovanému spílání pražským radním, že dopustili, aby tak výjimečný soubor zanikl. Dejvické divadlo tak v Praze ztratilo jediného relevantního konkurenta. (19.11.2014)

Odpad, město, smrt může posloužit jako exemplární ukázka toho, jaký jedinečný filmařský talent má v Janu Hřebejkovi naše kinematografie. A jak byly jeho možnosti dlouhá léta spoutávány neinspirativními scénáři Jarchovského či adaptacemi M. Viewegha. Tento snímek však na rozdíl od většiny Hřebejkových filmů získal nespornou jistotu v silné předloze, byť se jedná o divadelní inscenaci. Fassbinderova divadelní hra se může jevit jako artefakt minulé doby a již včerejších myšlenkových proudů, ale Hřebejk-režisér v ní nalezl překvapivě silné souznění, jež se plně otisklo do kongeniální režijní realizace. Každý záběr se v ní stává vizuálním skvostem a důvěrně známá pražská metropole je přetvořena v až perverzní symbol úpadku díky geniálně zvoleným lokacím. V opravdu silné stylizaci a nejryzejších filmových postupech téměř zanikají divadelní kořeny, i když se řada situací odehrává v místech, které mají jevištnímu prostoru velmi blízko. I hercům se podařilo úspěšně přetvořit své výkony, aby byly pro filmové plátno únosné a nerušily. Především Gabriele Míčové a Stanislavu Majerovi se podařilo vytvořit živé a civilní postavy navzdory myšlenkově přetěžkaným dialogům. Odpad město smrt je především poctou dnes již neexistující divadelní scéně, skutečně upřímným a láskyplným zvěčněním její poetiky, herecké souhry a myšlenkové náročnosti. Díky tomu, že se Hřebejk dokázal oprostit od pietního převodu, získal tento netradiční počin skutečné opodstatnění a snad i nadčasovou působivost. (30.06.2013)

Viděno na festivalu Finále 2013. Musím říci, že nesleduji novinky a nezajímám se předem o tvůrcích filmů. Většinou jen tak nějak vlezu do sálu a pozoruji. Nutno podotknout, že mě přepadla mírná nervozita a panika, když jsem v předfilmové delegaci viděl Hřebejka. Zůstal jsem, nechtěl jsem se v danou chvíli a čas připojit k popíjejícím filozofům a jejich výkladům o axiomech. A dostal jsem to, co od filmových děl očekávám. Zážitek a prožitek. V míře vrchovaté a formě velmi blízké mému srdci. Samozřejmě se může spekulovat o tom, kdo tomuto sympatickému projektu pomohl ve svém vynikajícím provedení. Jestli dílu vtiskl výraznější tvář scénář mého oblíbeného německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera, či divadelní adaptace Dušana Davida Pařízka, nebo herci divadla Komedie, kteří tyto role měli prožité už tolikrát. Ale nic z toho nemění na faktu, že jde o velmi výrazný umělecký počin. Kulisa paláce Lucerna byla zvolena velmi vhodně a dokonale zapadá do atmosféry filmu. Monology a dialogy vynikají svou inteligentní přesností. Slova létají, nebo jen tak proplouvají. Trefují se, i míjejí svůj cíl. Buší, zurčí, navazují na sebe se samozřejmou lehkostí, bzučí, štěkají, bodají, stékají, jsou ozvěnou nevyřčených vět i skutečností lidského společenství. Jejich síla odhaluje lidská nitra, psychiku jednotlivců, zakořeněný strach, tápání, bezvýchodnost, prodejnost, úplatnost, životní i společenskou vykořeněnost. Marná je snaha o hledání štěstí, vlastní identity, normálnosti. Při neznalosti cesty, či směru se do bahna marnosti, zkaženosti a dekadence zapadá hlouběji a hlouběji. Herci excelují: nešťastná prostitutka Romi (Gabriela Míčová), bohatý Žid (Martin Finger), pasák Franz (Stanislav Majer), transvestita Müler (Martin Pechát), paní Mülerová upoutaná na invalidní vozík (Dana Poláková). A Židův poskok Oskar (Jiří Černý), pro mě nejlepší herecký výkon ve filmu. Slova, marné hledání, dekadence, strach. Strach z okolí, ze skutečností, z představ, ze sebe samotného. A můj osobní chtíč po prožitku byl ukojen. Alespoň na malou chvilku. Alespoň na okamžik. (23.09.2014)

Těžké sousto pro dramaturga, těžké pro Hřebejka a ještě těžší pro diváka. Televizní nasnímání velkého jeviště s texty RWF na mě působilo příliš vyumělkovaně, kýčovitě, neaktuálně. Nespílám režisérovi, popasoval se s tím asi ještě dobře, ta teatrálnost se příliš tloukla s obsahem a některá provolání tak působila komicky (např. výstupy pasáka Franze). (28.04.2015)

Film jsem dosud neviděl a dokud se neobjeví na porůzných internetech, tak ani neuvidím, ale citaci ze zajímavostí si dovolím: Natáčení trvalo osmnáct měsíců. Jednotlivé snímky se totiž netočily paralelně, ale postupně. Později se dotáčely spojovací záběry. [Zdroj: Cinema] (Terva). a oproti tomu: Film vznikl poměrně rychle - od nápadu k premiéře uplynulo půl roku. [Zdroj: deník Metro] (hippyman) hm.... (o=´ (09.02.2014)