Cesta nádeje

Velice slušný režijní debut, který rozhodně není bez chyb, v konkurenci jiných ale poměrně vyniká. Crowe má cit pro zachycení zvláštní atmosféry, která prostupuje celým filmem a přenese na diváka kouzlo australské farmy a posléze i turecké vesničky. Kamera je vesměs překrásná, a i když někdy zbytečně zvolí kýčovitý záběr, není prvoplánová a dokáže využít atraktivních lokací. Za zmínku stojí i povedená hudba. Příběh je sice vystavěn dost předvídatelně a jeho průběh se dá po chvilce odhadnout, v tomto případě to až zas tolik nevadí, protože Crowe velmi citlivě pracuje s postavami a pečlivě buduje vztahy mezi nimi tak, aby nic nebylo směšné a vše mělo nějaký přirozený vývoj. Potěší i velmi dobře zvládnuté velkolepé válečné sekvence, které nejsou nijak drsné, na druhou stranu ani moc zidealizované. Sám režisér pak snímek táhne v hlavní roli, na níž je vidět, jak moc mu na tomhle projektu záleželo a naplno nechává rozehrát své charisma, přitom je příjemně civilní a podává nejlepší výkon za poslední roky. Ani ostatní nedělají ostudu a drží s ním krok, ačkoli divák pozná jen velmi slušnou Olgu Kurylenko, i oba turečtí herci byli ale vybráni výborně. Jen je malinko škoda nevyrovnaného tempa, které je někdy svěží, jindy ale naopak dost rozvláčné, přetažené délky, v níž jsou některé scény zbytečně natahované a zamrzí také až příliš pohádkový a idylický koncept celého příběhu. Pro The Water Diviner tak platí, že není ničím originální ani výjimečný a nenabízí nic, co bychom neviděli už někde jinde, přesto je to víc než solidní debut, na němž je především vidět, jak moc je tohle téma pro Australany důležité a také to, jak moc ho chtěl Crowe přivést na svět a splnit si tak sen. 70% (16.03.2015)

Přesně takhle to vypadá, když vypelichaný Válečný kůň vychlemtá Vodu pro slony. Stihne ho pak jen další nudná a patetická sračka o tom, jak otylý pan Vranae hledá, hledá a hledá. Nejdříve půl hodinky vodu v buši, pak tak hoďku v Istanbulu včerejší den a nakonec v Gallipoli bagruje zeminu, až se z toho zamiluje do Kurvylenkovic Olinky a adoptuje tureckého cigoše. Chápu, že Rasl po vzoru mnohých kolegů urputně zatoužil ukojit své „režisérské“ ambice, ale tak nějak zapomněl najmout si k tomu pořádného scenáristu, schopného dramaturga, soudného střihače a rovněž nějakého vhodného představitele hlavní role. To, jak se dvě hodiny bloncká od ničeho k ničemu s oduševněle moudrým výrazem babičky Boženy Němcové, která zrovna neměla zaražené prdy poté, co se přežrala kysela, byla rozhodně ultimativní kreace jako stvořená například pro koženého Bena s Flekem, Rocca di Siffredia, Bobo Patizóna či jiného velikána s dětskou obrnou závislého na svalových relaxantech, a nikoliv pro kdysi opravdu dobrého herce. Takže Vránao, okamžitě přestaň dělat pičoviny a vrať se s čistou duší komandovat mástry, jinak už ti příště nedopřeju ani tu jednu ránu z milosti a nechám tě se trápit! (14.03.2015)

Pro mě velmi rozporuplný film. Když vezmu v potaz, že se jedná o režisérskou PRVOTINU, fakticky první počin Russela Crowea, tak film nadmíru povedený (co by za to jiní nováčci režiséři dali, že ?). Ale to skoro až pohádkové vyznění s vynuceným emocionálním koncem (který ale bezesporu zafungoval na jedničku, mé emoce byly pokořeny) to v mých očích film trochu sráží na kolena. V rámci vizuálního pojetí nemám, co bych dodal. Perfektní exteriéry doplněné bezchybnou kamerou, tady se vše vydařilo. Crowe zahrál dobře, párkrát malinko přehrával, ale dalo se to snést. Asi nejvíce zaujala postava tureckého majora, který ve filmu působil jako svěží vánek. On ten samotný nápad s hledáním ztracených synů na papíře může znít fakticky skvěle, ale to zpracování pokulhávalo. Ten konec, kdy jako otec má Crowe sny o místě, kde se nachází v nynější době jeho poslední syn, a následně se vydá a prostě ho najde, to všechno zní až moc fantaskně. Ale přimhouřím obě oči a ještě ty čtyři hvězdy udělím, ale časem možná snížím. Za mě dávám 70 % (10.08.2018)

Zatiaľ čo tragédiu druhej svetovej máme vo filmografií zmapovanú, prvá svetová napriek fascinujúcim bodom v krviprelievaní toľko pozornosti nedostáva. Ale teraz sa dostaneme do roku 1915 a bitky pri Gallipoli. Russell Crowe režíruje seba celkom šikovne a neraz sa hrá s mnohými scénami naraz. Tu núka flashback, tam určitú víziu, inokedy skúša prechod z rovnakého miesta do minulosti. Má tu pokojné scény, hnusnú vojnu či akčné prepady, ale aj slnkom zaliate raňajky v istanbulskom hoteli. Pomáha si aj dobrými hercami - Jai Courtney v epizódnej roli skvostný, Olga Kurylenko veľa priestoru nemá, ale jej postava je pamätná a zobrať množstvo neopozeraných tvárí bol dobrý krok. Cesta nádeje mi čiastočne pripomína Unbroken v pomalšom rozprávaní, no kompenzuje ich neopozeranými miestami, posunmi v príbehu a má čosi do seba aj v tom, že za 111 minút ťažšej drámy som sa nepozrel na hodinky ani raz. Čo je malé, ale výrazné plus v celkovom vnímaní tohto typu filmov. Ťaží vás, púta vás, ale drží v pozornosti. (01.06.2019)

„DOKÁŽEŠ NAJÍT VODU, ALE NEDOKÁŽEŠ ANI NAJÍT VLASTNÍ DĚTI. PROČ JE NENAJDEŠ?! PŘIŠEL JSI O NĚ.…“ /// …a tak taťka vodjíždí najít kluky, aby je mohl položit vedle mamky (jasan, už ji nebavilo čekat…). Rejža R. Crowe ukazuje, že z Gladiátora vokoukal dojemný scény beze slov (zabarvený tesklivou hudbou), v Dobrým ročníku našel dobrý světlo, v Ordinaci z růžový zahrady partu scénáristů a v Olině vod Kurylenků zase matroš, kterej by chtěl zprznit. Ne že by to bylo až tak špatně natočený, jen je to nuda, kterou voživujou válečný flashbacky (ale tohle by voživilo cokoliv), který střídá dojemná slaďárna a navíc je to všechno spíchnutý podle trapně předvídatelný šablony. Aby se neřeklo, že je to úplně vo hovně, přidaj tureckej folklór a záležitosti, co předcházeli rozpadu Osmanský říše. Pravda, takovýhle dobrodružství asi při farmaření na fejzbůku neprožijete. Ale drama je to podobný! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti (a je mi jedno, co byla ta skutečnost). 2.) Jsem senzibil a hledám 3 syny. 3.) Thx za titule ,,Triumf“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (30.03.2015)