Taxi Teherán

Nepřímá úměrnost v praxi: čím víc ho omezují, tím svobodnější filmy točí. Když má člověk pod čepicí, tak dokáže natočit za pár šupů film, který vypovídá o současné společnosti a ještě přitom diváky pobaví. Malý velký film. Rozhodně za tu necelou hodinu a půl vašeho času stojí. (P.S.: Ta neteř byla neskutečná, doufám, že to jen hrála. :-)) (13.10.2015)

Pohodový filmeček, ktorý nakoniec až tak pohodový nie je a neprekvapivo sa dotkne iránskej mentality, iránskeho štátneho zriadenia a jeho praktík a rieši samotné médium filmu, ako to je v postmodernej dobe tak moderné. Panahí si uvedomuje, že tento koncept (sme skoro stále v taxíku) si vyžaduje kratšiu stopáž a ja mám rád režisérov, ktorí sú natoľko skromní, že si podobné dramaturgické veci dokážu uvedomiť a nepotrebujú sa prevádzať. Panáhi je brutal sympaťák, je vtipný, vie točiť a vie jazdiť. Na teheránskych cestách je to peklo a ako som si uvedomil už pri Nadirovi a Simin, tak tu všetci neskonale milujú značku Peugeot. Vie mi niekto vysvetliť, prečo to tak je? Kľudne píšte do pošty... (13.10.2015)

Zmrštené ľudské osudy jedného dňa v taxíku parafrázujú Panahiho "tvorcovské uväznenie" na štýl Sama Peckinpaha. Film na "1" záber a z bezpečnostných live záznamov z miesta taxíka zase odkazuje Kiarostamiho Desať (2002). S tým rozdielom, že digitálny pokrok je znamenitý a narozdiel od vyššie uvedeného titulu pripomína Taxi Teherán štýlovejšiu kompozičnú atmosféru. A vôbec to neoberá o akútnosť zápletky. Možno si film až prílišnou karikatúrou pýta pozornosť alebo som lepšie kritické podobenstvá videl v odlišnom prevedení a na inom scénickom poli. (02.01.2021)

Překvapivě relativně zábavná jízda taxíkem, která, ačkoli působí nevinně, dokáže na tom snad nejenším možném prostoru poodhalit teheránskou všední realitu a nastoluje hlavně otázku svobody projevu, přičemž velikým zpestřením je přítomnost neteře, která je místy naprosto odzbrojující, a korunu všemu dává nečekané zakončení. (11.02.2016)

Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. (09.10.2015)