Aguirre, hněv Boží

Film jsem navštívil v rámci Projektu 100. První záběry mě nadchly a čekal jsem na příběh. Během další půl hodiny jsem toužil odejít. Nakonec jsem u filmu přemýšlel nad vším možným, všiml jsem si odcházejícího kamaráda, pak se z Aquirre stala alespoň trochu komedie, tak jsem poslední půl hodinu statečně vydržel. Po projekci jsem udělal malý průzkum mezi místními klubáky a reakce byly hodně, hodně záporné. Pak kouknu sem a nerozumím tomu. Mám tomu rozumět tak, že nudný, utahaný film bez náplně, bez nějakých zapamatováni hodných scén, zajímavých myšlenek, prakticky bez všeho, kvůli čemu mám filmy rád, je nějaké hodnotné dílo??? Všemi deseti raději doporučuji Misi s Robertem de Nirem. (29.02.2008)

Film oscilující mezi amatérským homevideem a geniálním klenotem kinematografie. Očekával jsem nějakou moralizující historickou fresku, ale dostalo se mi alegorického putování za vysněným cílem, které mě přimělo pokládat si základní otázky ohledně filmové tvorby, ale i samotného života. Mimořádné dílo. (08.02.2009)

Cesta na voru do pekla, cesta s ďáblem na palubě. Apokalypsa před Apokalypsou, za pár šupů, za cenu nezměrného vypětí fyzického a především duševního - herci svoje role vysloveně "protrpují" - ale tak, že jim dodávají ještě větší křiklavosti. Tenhle film není dokonalý - ani jím neměl být. Jako krutý, působivý, místy neskutečně překvapivě ironický ( o té hlavě a jejím "Zehn!" budu přemýšlet ještě dlouho) obraz muže, ne-li ďábla, který kráčí stále dopředu, je to ale dokonalost sama. Klaus Kinski - zběsile rozhánějící opičky pošklebující se mrtvolám udolaných conquistadorů - do svého pekla snad i dorazil! (22.07.2005)

Nebýt Kinského, půjde nejspíš o nepříliš vybočující dílo, které diváka zaujme snad jen pěknou úvodní scénou za zvuků krásné hudby a pomyšlením na poměrně nebezpečné podmínky, za jakých to muselo být natáčeno - ovšem Klaus Kinski je zde naprosto neskutečný! Žádná rozmáchlá gesta, žádné hysterické výlevy - a přesto je divák přikován k plátnu jeho naprosto zdrcujícím charismatem a všeříkajícími pohledy, které dokonale zobrazují postupné vzdalování se od reality v Aguirreho šíleném mozku. Jestli nějaký film stojí a padá s představitelem hlavní role, pak je to právě tento. (16.10.2007)

Takýto film sa vidí len pár krát za život, ide o neskutočné majstrovské dielo, aj keď na druhú stranu je jasné, že nejde o film pre väčšinového diváka. Chronológia šialenstva v naturálnej a surovej podobe, ktorého hnacím motorom je chtíč a rôzne ďalšie nepekné ľudské vlastnosti – to je hlavnou pointou tohto diela. Zároveň sa však pred očami diváka odohráva aj nekompromisný stret civilizácie a prírody, pričom hĺbka myšlienok a emotívna stránka má moc zraziť diváka na zem a paralyzovať, nezostáva tak nič iné len v nemom úžase otvoriť ústa. Máme tu výnimočné filmové umenie, dokonalý filmový art. Je obdivuhodné, že scenár k filmu bol zbúchaný na kolene za pár dní. Darmo, tie najlepšie diela vznikajú v strese a pod tlakom. Samozrejme, nič z toho by nebolo možné keby tu nehral Kinski, ktorého expresívne vyjadrenie šialenosti tu dosiahlo absolútny vrchol, každým svojim mimickým svalom a vyšpúlenými očami čoby šialenec tu predvádza najlepší mužský herecký výkon všetkých čias! Postupná, pozvolná zmena osobnosti jeho postavy, esencia krutosti s charizmou strhnúť davy k veľkým činom už samo o sebe poskytuje obrovský emotívny a hypnotizujúci rozmer. Už od úvodného tichého zostupu výpravy dole do údolia hmlou je jasné, že sa bude jednať o výnimočný, nezvyčajný filmový zážitok, plný tichých a dlhých scén medzi jednotlivými dialógmi, zachytených priam až dokumentárnym spôsobom, ktorý tak výraznou mierou uľahčuje nasať úžasnú, naturálnu atmosféru snímku. Atmosféra diváka teda dostane už od začiatku a zvyšuje sa s každým ohybom rieky smerom k nesplneným a utopickým snom. Posledná scéna s opicami (vraj Kinského aj pokúsali) ma už totálne pocitovo vyčerpala. Zároveň však hĺbka myšlienok spolu s otvorenejším koncom núti diváka nad filmom poriadne popremýšľať. Na záver mi nedá nespomenúť aj istú podobnosť k neskorším Malickovým filmom, hlavne k jeho Novému svetu. Je celkom možné, že Malick u Herzoga našiel inšpiráciu, aspoň mne to tak pripadá. Samozrejme nie vo všetkom a v podstatne jemnejšej, vyčančanejšej podobe, ktorá narozdiel od Herzoga kladie menší dôraz na naturálnosť a celkovú živočíšnosť - nepovažujem to za chybu, ale niekto rád makové a niekto zas orechové. Ja som za surovosť a naturálnosť. Nech je ako chce, v každom prípade aj keď sa Kinski s Herzogom nemali moc v láske, spolu vytvorili jeden z najúžasnejších herecko-režisérskych tandemov svetovej kinematografie, a ja už teraz viem, že aj ich ďalšie spoločné filmy budú stáť za pozretie. Vidím to na desať hviezd. (19.10.2015)