Peníze nebo život

Ve všech ohledech lepší než narychlo slátaný Pudr a benzin. Voskovec s Werichem tentokrát dali dohromady mnohem filmovější a propracovanější scénář, Jindřich Honzl se za kamerou také očividně cítil jistěji, němé groteskní sekvence jsou skvělé a slovní humor pánů V a W zrovna tak. Úspěch je zaručen kromě jiného tím, že ani jeden z nich prakticky nezmizí ze záběru, a tak se pořád něco (velmi vtipného) děje. "Máte to tu hezký, ale umřít bych tu nechtěl." (24.01.2015)

Motto: "Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění. Láska, že je náhoda a bez ní štěstí není." Druhý film, který V+W stačili uvést v roce 1932, se značně liší od toho předchozího a zaroveň již připomíná oba filmy následující (jako ony je ostatně nazván podle ústřední písničky). Žádný z nich však není takovou oslavou - jimi milované, ale navždycky zašlé - němé grotesky jako tento. Všechny tyhle vodní aj. scény s Ježkovou hudbou mají navíc ještě další funkci, z filmu vytlačují ono bolestně nucené herectví většiny "památníkových" filmů, a tak z něj dělají kousek vysoce nadprůměrný. Samotné téma "honby za mamonem" je pak předestřeno mnohem hravěji a méně křečovitěji (snad že o nic nejde) než v hejrupáckém obrazu Velké deprese. "Hele, rajka. To je krása." - "To může mít cenu, viď?" - "To je vzácný." - "Hm, to by se dalo prodat, sakra." - "Prodat! Ty bys všecko prodával! Myslíš jen na peníze. To ti nestačí, že je to krásný? (...) A papoušci, koukni. To je z Brazílie. Tam musí bejt krásně. To by byl život." - "Je tam prej draho." - "Zase peníze." - "To se ti to mluví, když máme za milion šperk v kapse. To se ti to vypráví vo papouškách." - "Vždyť ho jdeme vrátit, ten šperk. Až dostaneme odměnu, tak tam pojedeme a uvidíme je živý." - "No jo, můžeme je chytat a prodávat." Co se formy týče (Ať žije Forma!), nejde zapomenout na "prohlídku rodinného zvěřince" se zvuky zvířat, zpívání v akváriu se zlatými rybkami (což užil Bergman v Hudbě v temnotách, sice to stěží znal, ale stejně to užil) a muzikálová vložka s lupiči: "Peníze nebo život! Dejte sem peníze, zachraňte život holý." I samotná bitva v muzeu má svoje kouzlo. "Můžete si lehnout, vyhráli jsme to." Co však vyhráli? Pár krejcarů? Myslím, že závěrečná scéna je jedním z nejskvělejších konců, ke kterému kdy nějaký film dospěl. Překážka je konečně rozbita. Zbavili se všeho, aby mohli získat to, co má cenu. "Kdo se bojí, nemá peníze ani život." (27.05.2013)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. (06.02.2011)

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)