Sedím na konári a je mi dobre

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)

Nádhera. Zatím nejlepší slovenský film co jsem kdy viděl. Poetika protkáná bohémstvím, bezstarostností a svobodou ve který vždy v pravou chvíli v podobě jedné měnší scény udeří krutost reálného světa. Vynikající závěrečná scéna. Ondra Pavelka s Bolkem Polívkou předvádějí absolutní hereckou topku. Markéta Hruběšová je tady ztělsněním, ženské křehkosti a krásy, ale především Juraj Jakubisko v životní formě. (02.04.2024)

úžasné zachycení doby s grácií lehkosti, hravosti, ale i trpkou příchutí poznání tehdejší reality; přislazeno hereckými výkony ústřední dvojice, přednostmi markéty hrubešové a dochuceno dobrou hudbou... emoce, vyvolané některými momenty a především závěrečnou čtvrthodinou, se dají těžko popsat... ale seděl jsem v křesle a bylo mi dobre... 80% (14.02.2011)

Myslím, že jsem odhalil, v čem tkví umělecké principy (tropy) tohoto filmu. 1, Klíčové je, že pro většinu akcí se využívá jen jedna kamera. A když nastane střih, odehrává se scéna zas trochu někde jinde. To má za následek velice svižný a jakoby zrychlený umělecký dojem a dopad na diváka. Žádná scéna není rozměňována přes více záběrování a pokud přece jen, další pohledy kamery jsou z míst, kde byste je věru nečekali. 2, Film je chronologický, ovšem umělecký vklad tkví v tom, že scény začínají i končí nenadále a neočekávaně, ve stylu balkánské vznětlivosti Kusturici. 3, Film si vypůjčuje styl sovětské montáže. Konkrétně střih z jednoho obrazu na stejný obraz, který je ale zrcadlově obrácen (viz třeba filmy Muž s kinoaparátem, Křižník Potěmkin). To lze pozorovat u minimálně pěti případů. ____ Zajímavé je, jak film vytěsňuje čas a chod dějin na pozadí a zavádí to zpět přes různé znaky a „okolní“ události. Ty ale nesouvisí s hlavními hrdiny. Protože Jakubisko natočil umělecký film, nikoliv však o umění a eskapismu, ale o denním plahočení a paradoxně o zevšednění. (26.08.2008)

Ten typ ukřičeného filmu, který bytostně nesnáším. Díky univerzálnímu tématu naštěstí o něco snesitelnější. Jakubisko se sebevědomě pustil do zpracováni zhruba dvou až tří desetiletí poválečné československé historie. Průvodci jsou dva váleční navrátilci, kteří si prošli koncentračními tábory („nějak mi to číslo bledne“) a věří v perspektivní budoucnost v rodícím se socialistickém státě. Jenže život je mrcha a komunisti jsou svině, takže vyhlídky na prosperující pekárnu a idylické chvilky strávené po boku vnadné rusovlasé dívky záhy blednou. Hereckému obsazení suverénně vévodí Boleslav Polívka ve své životní roli. Tragický i komický, dojemný i úsměvný, falešný i upřímný, vždy nad věcí (Stano v ROMingu byl jenom nepodařeným destilátem téhož). Výkon Ondřeje Pavelky nepěkně poznamenaly postsynchrony, je tudíž jaksi umělý, nepřirozený. Bohužel, ani jeden z hlavních hrdinů mi nedokázal přirůst k srdci a jejich osudy mě nechávaly zcela chladným. Ne již tak Deana Horváthová coby ztělesnění všeho zlého na vyhroceném levičátství. Z její „uvědomělé soudružky“, osoby chorobně zaujaté vidinou lepších zítřků, jde mráz po zádech. Jalový výkon Markéty Hrubešové snad ani nemá smysl komentovat. Poměrně dlouhý film, navíc bez jasné představy, chce-li být spíše tragédii či komedii, dokázal Jakubisko s přehledem ukočírovat do koukatelné podoby. Mohl by sloužit jako vzorový příklad práce se symboly (nastražená mina, židovské zlato), jejichž význam je zvyšován neustálým opakováním a které vyústí v nečekanou pointu. V mnoha okamžicích bylo potěšením Sedím na konári a je mi dobre sledovat. Především v těch, kdy je film oddaně věrný svému titulu, případně dosahuje trpce úsměvného efektu nenápadným komentováním absurdity politické situace („slaďučký Stalin“). Ale že by se všechny klady dokázaly spojit do konzistentního kusu čehosi chutného a po požití vyvolávajícího silné emoce – bohužel nikoliv. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, genetique, JohnFarst (12.08.2008)