Kočár do Vídně

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)

Tento film si, podle mého názoru, zaslouží maximální hodnocení. Popisuje situace tak absurdní a neuvěřitelné, a zároveň tak lidské, že nelze odolat. Celý film sledujete a těšíte se na to, až se Kristě pomsta podaří. Zároveň ale víc a víc váháte. Nakonec přijde úleva a vzápětí na to facka jak řemen. Proto si myslím, že tento film je skvělý a jeden z nejlepších českých filmů v historii. Sláva patří tvůrcům. (04.04.2018)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

"Posero." "Danke." V jednoduchosti je prostě síla. A ne že ne. Naprosto přímočará psychologická masírka s hodně zajímavým závěrem (který snad brzy už zase dostane film do trezoru a některým lidem z něj prdne cévka v palici). Jen tři herci, dva koně a les. Smrkový, jednotvárný a nudný. Pochválil bych herecké obsazení, ale Hanzlík prostě nemůže hrát německé vojáky. Hrozně moc se mi líbilo, že Češi ve filmu mluvili česky a "Němci" německy. Dodávalo to filmu skvělou atmosféru. 3.5* (01.07.2016)

Spolu s Uchem Kachyňův vrchol - velmi celistvé a působivé minimalistické dílo, stylizované atmosférou, prostředím a řadou obrazů až do nadčasové balady. I přes obdobné znaky s Kachyňovými díly druhé poloviny šedesátých let na mě tentokrát nezavál chlad, ale naopak se přede mnou rodilo samotné lidství ve dvou lidech, kteří o něj na určitou dobu zlými okolnostmi přišli. Sugestivní působení výtečně podtrhuje nádherná varhanní hudba, která sice netvoří tvůrčí složku k obrazu, ale i samo jeho podbarvování je díky její síle naprosto dostačující. Výkon Hanzlíka si zaslouží stejné absolutorium, jakési si zasloužil v Romanci pro křídlovku, daleko větším šokem však pro mě Janžurová, jejíž role omezená po většinu děje jen na mimiku a gesta ukazuje její ojedinělou a příliš nevyužitou polohu, která fascinuje až mrazí a to mnohonásobně víc než její zákeřná Morgiana. Z její nenalíčené tváře je těžké odtrhnout oči. A když ještě přidám další překvapení ve velmi nekomformním závěru, vychází mí jeden z nejvýraznějších a nejsvébytnějších počinů naší kinematografie. (14.11.2009)