Pozor, vizita!

Nemocniční pokoj u mě vyvolává cosi nepříjemného. A co teprve infekční oddělení, na kterém pacienti mají ve střevech baktérie a serou jak najatí. "Salmoneloza hovnoza", jak neodolatelně pronese ve filmu pan Hrušínský fatální větu, ve mně evokuje jen nutkavý pocit mít tenhle film za sebou. Zkrátka, já se z filmu neposral. Ovšem pozor, to neznamená, že ten film není kvalitně natočený a zahraný. Mistr Kachyna mě, coby diváka, zavřel na pokoj se starou českou hereckou školou, kterou výborně uvěřitelným způsobem reprezentuje zejména Rudolf Hrušínský. Herci okolo něj mu zdařile sekundují, po stránce herecké nemám námitek. Jenže film by to neměl být jen o hereckém výkonu, popřípadě výkonech jednotlivce či více herců, ale měl by také bavit, strhnout. Obyčejný lidský příběh o obyčejné infekční, a dodávám hnusné nemoci, je však plochý, a výrazově málo průrazný. Nedovedu si například film představit bez Hrušínského. Když si odmyslím jeho figuru, je film plný epizodních charakterů, a o to víc vyjde na zřetel jeho málo barvitý příběh. Řemeslně zdatný režisér divákovi nedopřeje, aby si od vůně lizolu a nemocničních halen, tak nějak odpočinul, a jen v jedné restaurační sekvenci, opustíme brány nemocničního zařízení. Film má naštěstí dobře napsané dialogy, a s nimi ten statický ráz příběhu nějakým způsobem plyne. Plyne, ale nepádí kupředu sám, nýbrž ho posouvají herci. Kachyna nikdy neměl cit pro tempo svých filmů. Tento jeho film je zářným příkladem roztahaného filmu, možná nejzdlouhavějšího z jeho režijní filmografie. Práce s herci je až téměř obdivuhodná, jak i z nevelkých rolí dokázal režisér vykřesat něco, co už v soudobé kinematografii delší dobu chybí a chybět bude. Na příběhy obyčejného lidství, na ty byl mistr Kachyna kadet, tentokrát se však zdržel v nemocnici až nezdravě dlouho. Pocit, že ležím na lůžku a chce se mně opakovaně srát se dostavil, a to prosím pěkně, nejsem pesimista, ale zkrátka a dobře, jak jsem tak ležel na tom lůžku a volal "sestři, sestři", tak jsem nevolal jen tak nadarmo. hovno jsem měl v zatáčce, ale co hovno, byl to jenom bublající sajrajt se zvukem připomínající závody Moto GP, ta píča jedna sestřička, mně nepodala bažanta a já byl nucen to pustit pod sebe. No a tak nemám nejlepší vzpomínky na infekční oddělení, kde mně zjistili i další choroby, které doposud nebyly objeveny a vědci je za pomoci mých vzorků bedlivě zkoumají. A musím vám říct, že jsem se styděl, jak jsem se posral. Ta sestřička byla hodně sexy. Uklízela to v rukavicích a smrad to byl, jak když otevřou rigol s hajzlem plným hoven, co nasral otylý člověk za 50 let. Tu sestřičku jsem pak za rok potkal v tramvaji. Hned mě poznala a na celou tramvaj spustila: "Jééé, zdar, to jsi ty, co jsi se před rokem na infekčním posral." No a z ostudy jsem měl vlněnou šálu. Mé hodnocení: 40% (13.12.2014)

Pikareskní pohled z nemocničního prostředí, z jeho asi nejvíce atypické stránky, ze sekce pro bacilonosiče, nabídl velkou hereckou příležitost hned několika hereckým individualitám. Jednoznačně mezi nimi vede Rudolf Hrušínský II., který se tehdy po určitém hereckém úhoru sedmdesátých let znovu začal vracet k silným tématům a velkým rolím. Život z této téměř vězeňské perspektivy, perzekuce v zájmu obecného dobra, volnost, která je i není klecí. Úděl, který je takto vymezen, je neopakovatelný a obtížně se chápe. Asi nejméně zvladatelný je pro ty, kdo jím jsou postiženi. Že i z tohoto uniformujícího prostředí, v mnoha ohledech připomínajícího dnes už historickou vojnu, lze doslova vykovat celistvý charakter a vytěžit zajímavý, napětím nabitý příběh, není určitě jen zásluhou Branaldovy literární předlohy, ale mnohem spíše všestranného uměleckého Kachyňova záběru. DVD nosiče volají, DVD nosiče pláčí, DVD nosiče se dočkají!? (27.01.2008)

Když se spojí režisérská genialita Karla Kachyni s geniálním herectvím Rudolfa Hrušínského, okoření se to mj. ženským faktorem v podání Veroniky Jeníkové a dalších, vznikne geniální a nezapomenutelné dílo, kde realita, absurdita, tragično i komično se mění tak často a přitom zcela přirozeně, že jen sedíte a ani nedutáte, aby vám ani špetka tohoto "koncertu" neutekla. Výborně se hodící Fišerova hudba a pestrá přehlídka životních mouder, hlášek i sarkasmů v podání nezapomenutelného pana Prepsla, ale i dost nadčasové a realistické znázornění života a společnosti.. "Někdo roznáší mikroby, jiní zase blbosti. Těch druhejch bohužel přibývá" ... (22.11.2018)

Pozor, vizita! je hereckým koncertem Rudolfa Hrušínského, bez kterého si nedokážu tento film představit. Celý je postaven na jeho roli, na jeho hereckém umění a právě on je tím, proč je to tak skvělý a hezký film. Bez něj by to byl jen pesimistický psychologický film z nemocničního prostředí. To Hrušínský tomuto dramatu dává sobě vlastní velkou dávku černého humoru. On sám je takovým bohémem, takovým bláznem, takovým malým českým Jackem Nicholsonem. Chová se na infekčním oddělení úplně jinak, než je zdrávo, dokonce až neuvěřitelně. Obzvláště v porovnání s dnešní dobou (podzim 2020), a já jsem tak rád, že jsem tento film viděl až po vypuknutí pandemie Covid-19 a mohl se jen tak usmívat, jestli tohle opravdu bylo možné v roce 1960... Postava Hrušínského totiž trpní břišním tyfem a již nakazil přes 500 lidí. Přitom v nemocnici se běžně pohybuje bez roušek, kdo s ním mluví v tváří v tvář, tak roušky taktéž nemá (jen na jedné vizitě asi po půl hodině ji má Bořivoj Navrátil a ostatní lékaři). Volně kouří s jinými pacienty na schodech anebo chlastá na uvítání v nemocnici s Jiřím Somrem, který tam pracuje v prádelně. Nejsrandovnější scénou je podle mě ta, když hovoří, jak mu vadí křivá anténa na protějším baráku a díra v rýně, zahrada plná listí, a tak dostane práci na zahradě a jí využije k útěku na svobodu. Vidět tohoto starého chlapa, jak jede kolečkami proti plotu a poté podlejzá plot, opravdu stojí za to. A to je film ještě plný jeho skvělých hlášek jako: "Hovnóza, salmonelóza!" anebo "Když jsem měl za války průjem, vypil jsem flašku žitné. Jenže teď dělají vědu, z každého prdu." [8036. hodnocení, 177. komentář, 81%] (04.12.2020)

Toľko ľudskosti a životnej pravdy dokáže v jednom filme predviesť asi iba Rudolf Hrušínský. Na pozadí komédie a naozaj podarených vtipov sa skrýva niekoľko ľudských drám, najväčšia ani nie u hlavnej postavy, ale jeho spolutrpiaceho pacienta. Motív slobody a neslobody určovanej nákazlivou diagnózou má u každého trochu inú formu a každý sa s ňou snaží vyrovnať svojsky, napríklad aj notorickými útekmi, alkoholom, záletmi alebo všadeprítomnými cigaretami. A že sa film nekončí definitívnym uzavretím žiadneho z príbehov, mu dáva šmrnc oveľa modernejšej tvorby. –––– Vy si rád šáhnete, dědku, že jo? –––– Dostaneš dřevěnou narkózu. Pic, šmik. –––– Tak co, bylo chňaps, draps? (04.05.2014)