Něžný barbar

Nejslaběji nafilmovaný Hrabal, co jsem zatím viděl. Mám pocit, že ho Nývlt s Kolihou chtěli přepsat doslovněji, s onou poetikou, která je nosnou částí Hrabalova díla v knize, ale tady se rozplývá v ubohé nesourodé filozofování, které nedává dohromady smysl a nepřináší žádnou myšlenku. Koliha sem začlenil protagonisty Divadla na provázku, jehož tvorba mě nikdy nebyla blízká. Zvlášť mi nesedl Arnošt Goldflam, ale ostatně ani Polívka, který rozhodně nebyl vybrán do role malíře nijak šťastně. Mimochodem, zdálo se mi to, že Vladimír na konci skutečně páchal sebevraždu? Nějak jsem to všechno dohromady vůbec nepochopil. Jen ty pěkné písničky z 50. let, ty mě chytly za srdce. Ale odehrávalo-li se to v 50. letech, tak je nesmyslem říkat, že byl Berlín rozdělen zdí... (20.03.2018)

Kolihův Něžný barbar je jedna z těch málo filmových variací na Hrabala, která podle mě jde co možná k jádru věci a působí tak velmi autentickým hrabalovským dojmem. K podobně hlubinnému dotyku bude muset ještě, dá-li Bůh, dorůst nějaká nová filmařská generace, která se zvládne vymanit z paradigmatu Menzelovejch ladovskejch karikatur. Pak se možná jednoho dne dočkáme opravdu syrovýho Hrabala, až na dřeň. (16.09.2016)

Explosionalistická oslava imaginace ve skice podle kvalitního scénáře, rozkoše a muka obraznosti v dobách pětiletek v kulisách Libně a Žižkova. Sevřeně lineární zpracování mnoha jednotlivých příběhů (automat Svět, sběrna surovin, periferie, ulice, domácnost) s juniorskou kvalitou režie a hudby, nedotaženou stylizací, s mírně rozkolísanými hereckými výkony v jednotlivých scénách a s celku se přizpůsobující kamerou. Pozornosti hodný film, vzniklý na sklonku staré doby (18.02.2013)

Tak tenhle skvost mi v porevolučním kvasu asi nějak uniknul, vůbec jsem o něm nevěděla a viděla ho až teď. O to milejší překvapení to bylo. Hrabala mám moc ráda a tahle adaptace mě opravdu potěšila, myslím, že se podařilo zachytit i atmosféru Prahy padesátých let včetně legendárního Hrabalova obydlí Na Hrázi věčnosti. Všichni tři představitelé mi sedli v rolích příslušných umělců, nejvíc do paměti se samozřejmě vryl Arnošt Goldflam coby Egon Bondy a jeho nezapomenutelé Kurva fix, doktore... Skoro to vypadá, že na Hrabalovi není co zkazit, ovšem pouze do chvíle, než užaslý divák spatří veledílo Příliš hlučná samota, které vzniklo o pět let později. (12.01.2011)

"Kurva fix doktore, vždyť já se na to nemůžu koukat…." Tak je mi líto, ale tohle nejen že není Hrabal se svou poetikou, jak jen ji člověk zná díky filmům Jiřího Menzela, ale tohle prostě vůbec nedává smysl. O čem to je? O absurdní době 50 let? Ta je z filmu možná slyšet (viz písnička ve stylu reálného socialismu znějící z rádia), ale děj téhle absurdity je tak nepřehledný a tak bláznivý (viz už počátek, když si ti tři "intelektuálové" natírají obličej pěnou od piva), že to s nějakou konkrétní historickou dobou nemá moc společného. Řada těch dialogů je přitom tak absurdních (třeba když postava Valerie Kaplanové říká malíři Vladimírovi "Vy byste se měl dát k nám…k nám k adventistům. Vy máte ve očích takovej žár a vůbec takovou celkovou vyzáž, že vy byste mohl bej u té naší víry od minuty knězem"), že z toho máte občas podobný pocit, jako kdybyste sledovali nějaká "zhulená" individua. Velmi z duše mi tak mluví jedna z postav filmu, když Vladimírův obraz hodnotí slovy: "Tohle nemůže být umění, protože v umění musí být něco krásného, dokonalého povznášejícího…Jenže tohle je mazanina."  Film není obraz, přesto mám tendenci tento film označit za filmovou "mazaninu"! (22.04.2022)