Pre pár dolárov naviac

Díky vyššímu rozpočtu mohl Leone předvést svůj styl v plné parádě. Pracizně gradované duely, střídání velkých celků s ještě většími detaily, přehnané násilí, fraškovitý humor, rovnoprávnost obrazu a hudby, výsměch "čistým" americkým westernům. Také díky dvěma neodolatelným lovcům lidí (jaký paradox) jde o nejvyváženější díl "dolarové" trilogie (označení si ve skutečnosti vymyslel až americký distributor). Film se oproti Hodnému, zlému a ošklivému tak často nezastavuje, aby se opájel vlastní velkolepostí. Na druhou stranu v něm ale chybí scéna, jejíž velikost by brala slova i dech. 85% Zajímavé komentáře: Gemini, salahadin, Molir (20.05.2005)

Leone opustil vyprahlé komorní prostředí jedné malé vesničky a daleko nechal i onoho bezejmenného nemluvného osamělého hrdinu, který přesně ví, co dělá a co chce. V Pro pár dolarů navíc totiž po Clintově boku celou dobu někdo stojí, někdo, jehož dovednosti a schopnosti našeho pistolníka uvrhují do stínu (promiň, Clinte). Fanoušci to budou považovat za rouhání, jenže zatímco v prvním dílu Joe / Yankee / Monco / jakkoliv-ho-nazývat-chcete působil dojmem nedostižitelného nepochopitelného drsňáka, který je vždy deset kroků před svými nepřáteli, na velkém a ještě složitějším jevišti druhého dílu vyplula na povrch jeho nezkušenost, nedočkavost a někdy i naivita. Kdo ví, jestli by mu všichni ti banditi nenatrhli p... ončo, kdyby ho plukovník požvykující dýmku neusměrňoval a nepředvídal jednání všech postaviček včetně našeho hrdiny. Musím říct, že v tomhle mě scénárista druhého dílu trilogie trochu zklamal, cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sebral všechny mé ideály o muži v ponču a klobouku, který mezi zuby svírá doutník. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem si myslela, že to bude "jen" za čtyři hvězdičky, přišla závěrečná přestřelka s hrajícími hodinkami, která za pekelně dobrého doprovodu Ennia Morriconeho naprosto zastínila všechny kulky vypálené v Pro hrst dolarů. A tak to má být. "Deset tisíc, dvanáct tisíc, patnáct, šestnáct, sedmnáct, dvacet dva. Dvacet dva? ... Dvacet sedm." (28.05.2009)

Lepší než svůj předchůdce, ale horší než Hodný, zlý a ošklivý. Sergio Leone opět dokázal, že to byl mistr žánru a atmosféra a vůbec prostředí jaké vytvořil ve svých filmech je neopakovatelné a jedinečné. Clint Eatswood, kterému zdárně sekundují Lee Van Cleef, Gian Maria Volonté či Klaus Kinski výborně zapadli do svých rolí. Další co stojí za pochvalu je hudba Ennia Morriconiho, ale ten snad nikdy nic špatného nesložil. Na pět hvězdiček to, ale stále není, pořád to beru jako nácvik před vrcholem Leoneho tvorby - Tenkrát na Západě...... (01.03.2008)

Sergio Leone je snad nečastěji zmiňované jméno v souvislosti s westernem a je vidět proč. Eastwood ( jako vždy ) výtečný a dojem na mě udělal i Lee Van Cleef. Co mě ale nejvíc oslovilo? Naprosto dokonalá hudba! Nebýt věčného vyrušování, asi bych šel do plného hodnocení - třeba příště, takhle je to za 80%. (11.01.2010)

Leoneho druhá eastwoodovka leží přesně mezi první a třetí nejen počtem mých hvězdiček, nýbrž i pracovním pojetím a předkládanými motivy ji lze krásně sledovat jako mezistupeň. Přesto je svébytná a lehce se vymyká (k čemuž přispívají zvláště ony hypnotické scény). Ač se takřka úplně shodnu s gudaulinem, Pro pár dolarů navíc je tak působivé, že vytýkanou nelogičnost jednání a nekonečně nastavované "druhé šance" si prostě musím nějak racionalizovat a přijmout. Ber nebo nech bejt. Beru. (06.08.2014)