Dubček - Krátka jar, dlhá zima

„Verit a důfat je lúdské, ludské a naivné…“ Asi by bylo trošku naivní očekávat od tohoto filmu nějaké plnokrevné životopisné drama, z něhož bychom se o životě Alexandra Dubčeka dozvěděli trošku víc než jen to, jaká byla jeho role v období Pražského jara a především pak těsně po okupaci Československa v srpnu 1968. Třeba by bylo zajímavé vidět Dubčeka v okamžiku, kdy v roce 1969 podepisuje coby předseda Národního shromáždění tzv. pendrekové zákony. Přesto oceňuji to, že je film postaven na věrném popisu historických faktů, o čemž svědčí i použití některých doslovných dialogů nejen Alexandra Dubčeka, ale i Ludvíka Svobody či Gustava Husáka. Osobně se mi též líbilo, jak film místy (zejména při projevech samotného Dubčeka) přechází z podoby hraného filmu do podoby dokumentu a divák tak může naslouchat autentickému Dubčekovu hlasu. Co mě překvapilo a rád bych si ověřit, zda to aspoň trošku odpovídá realitě, byla scéna z veřejné plovárny, kde měl Dubček coby 1. tajemník strany skákat ze skokanského můstku do bazénu. Motiv plovoucího či topícího se Dubčeka je posléze ve filmu párkrát použit a tento osobitý filmařský motiv mě přišel vcelku zajímavý. Dubček se v tom období po okupaci od Sovětů skutečně musel cítit totálně ztracený a mohl prožívat pocity nepodobné tomu, když se někdo topí. V jistých chvílích mi přišlo, že se film snaží Dubčeka ukázat jako vcelku odvážného člověka, který dlouho vzdoruje tomu daný protokol (diktát Moskvy) podepsat a říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby přeci jen dokázal dále vzdorovat (jako nakonec František Kriegl). Možná by se po roce 89 nestal jen „talismanem, kterým se chtějí lidé pochválit“. Možná by se z něj nestala jen „pomlčka mezi dvěma epochami“. Ale on podepsal a ustoupil, čímž se z něj postupně stala v zásadě tragická postava našich novodobých ději. Tragická i způsobem svého skonu, což autoři snímku vcelku dobře vystihli tím celkovým zarámováním filmu (patrně) poslední a tragické Dubčekovi cesty autem po dálnici z Bratislavy do Prahy v roce 1992. (04.12.2020)

Televizní film se všemi klady a zápory, přesto dík slovenské televizi za vznik filmu a České televizi za spolufinancování. Mezi hlavní zápory patří samozřejmě lacinost: nejvíc je to vidět v momentech, kdy před plénem ÚV demonstrují obyčejní lidé - a při detailnějším záběru jich je asi pět. Ale to k televizním filmům tak nějak patří. Osobně mám daleko raději zpracování srpnových událostí ze Sedláčkova Českého století, které se vykašlalo na "prosté lidi" a rodiny funkcionářů a šlo jen po nejvyšších politicích. Tím Sedláček vytvořil strhující drama, ke kterému bylo našlápnuto i zde - ale právě prostřihy na Dubčekovu rodinu děj zdržují. Naopak na rozdíl od ostatních komentujících chválím chytře provedené přechody mezi dokumentárními záběry skutečných událostí a hraným filmem, vůbec mě nerušily, naopak se sem dost hodily. Po stránce obsazení je nutno pochválit casting - Adrian Jastraban do role (pro mě hodně nečekaně) perfektně sedl. Vlastně všechny role byly obsazeny možná méně výrazně než v Českém století (s výjimkou Jiřího Zapletala, co si zopakoval roli Josefa Smrkovského) - mluvím hlavně o Černíkovi, Krieglovi, Mlynářovi, Svobodovi, ale i Bilakovi nebo Brežněvovi -, ale zase o to věrněji směrem k předobrazům. S jedinou výjimkou: zobrazení Husáka mi tu fakt nesedělo. A tedy nejsem historik, nechci se v tom rýpat, ale co jsem tak četl, Husák byl spíš kdysi kamarád s Krieglem, ne s Dubčekem... Ale to je detail a autorská licence si může dovolit ledacos. Výš nehodnotím, něco přes 60 procent film realisticky oceňuje, a hlavně: já nějak nejsem moc nadšenej z "reformovaných komunistů". Nic takovýho neexistuje. Jak říká staré úsloví, jedinej dobrej komunista je mrtvej komunista. A lidská tvář v socialismu neexistuje. (24.08.2018)

Kde nie sú peniaze, tam je každá výpomoc dobrá. Ak nemáte na to, aby ste nakrútili rekonštrukciu vpádu vojsk do ČS, tak si vypomôžete doku-zábermi. Prináša to však riziko ťažkého wtf faktoru pri mnohých scénach. Dubček tak vyzerá ako televízny film českej televízie z 90. rokov. Chápem, že nakrútiť a dokončiť v slovenských pomeroch celovečerák a pustiť ho do kín je zázrak podobného razenia, ako zabehnúť stovku za 9.70 alebo vyhrať v jeden rok štyri grandslamy. Napriek tomu som rád, že som film videl doma a nie v multiplexe, tam musel pôsobiť skutočne nepatrične. Hudobná zložka asi bude publikum rozdeľovať na dva tábory, osobne som ju takmer neprežil. Film ale našťastie naberie v poslednej tretine na obrátkach a kladné pocity nakoniec minimálne dobehli tie negatívne. O praskajúcich parketách pri rokovaniach sa mi asi bude pár nocí snívať. (22.08.2018)

Velmi smutné drama, které si vytklo za cíl vetknout Dubčekův „realistický idealismus“, idealismus tvořivé, otevřené a spravedlivé budoucnosti, v souvislost (a rozpor) nejen s dobovým hyenismem sovětským a husákovským, ale i s mentalitou dneška. A to se mu nadmíru podařilo, i s pomocí skvělých herců, v čele s vynikajícím Adrianem Jastrabanem – zahrát netypického Dubčeka jistě nebylo úkolem nejjednodušším. Ano, nejsme pohrobci jeho snah, nýbrž pohrobci normalizace. (22.08.2018)

Po pečlivém zvažování jsem dal nižší hodnocení. Z mého pohledu jde dost o zklamání. Celý film je takový mdlý, je postaven na jednáních v Moskvě. A něco takového jsme už viděli v Českém století. Dále je nám ukazována zvláštní kombinace nových a dobových záběrů. Z nich je dost patrně, že je velká nevyváženost herců. Na jedné straně se řada lidí povedla. Dubček, Smrkovský nebo Černík. Na druhé člověk musí přemýšlet, koho vidí. Je to Brežněv? Svoboda? Husák? Jakoby to byl úplně někdo jiný. (21.08.2018)