Mr. Jones

Občan neobčan, obyvatel neobyvatel, je to těžké. Film má nějak všechno, co je potřeba. Sympatické herecké obsazení a hlavně velmi zajímavý námět, ale nedělá hned dobrý film. I když za křeslem režiséra stojí někdo jako Holland. Filmu totiž chybí nějaké jako dramatické prvky a nějaký prožitek. Sice máte velmi chladnou sovětskou atmosféru 30. let, ale to není všechno. Už jenom protože hrdina se nějak paběrkuje sem a tam s nějakým zařizováním, které k tomu sice patří, ale je záživné jako sledovat mouchu na okně. Když už jde do tuhého, najednou se hrdina objeví na Ukrajině a tam to opravdu začne jet silně. Konečně se něco děje a má to nějaký spád. Skoro až drastickým nečekaným způsobem jako ve Volyni nebo s Nabarveným ptáčetem. Jenže to je nějak všechno. Není tam nějaký dramatický boj za pravdu nebo zadostiučinění. Není tam nějaké životní napětí. Je to takové nijaké. A je to škoda. Protože film nakonec působí jako by byl o ničem. Minimálně je velmi nezajímavě odvyprávěný. Což je věčná škoda. (24.09.2020)

To sa nám tak jedno waleské trdlo vydalo do Ruska, lebo mu Stalin nedvíhal telefón. A keďže s Hitlerom už rozhovor urobil, nič iné mu neostávalo, len nasadnúť na vlak a pre skrátenie chvíle si pribaliť aj drumbľu, aby nám mal čím brnkať na nervy. Postupom času mu došlo, že čísla akosi nesedia a vôbec, že je to celé nejaké divné a tak sa vybral na strastiplnú cestu za hľadaním pravdy. Naivné a jednoduché ako sám hlavný hrdina, ale zopár zaujímavých momentov sa predsa len nájde. (16.09.2019)

Dá se říct, že Gareth Jones byl takovým velšským předchůdcem Andrého Gideho, zdá se však, že netrpěl takovou levicovou naivitou jako tento francouzský prozaik ještě pár let po Jonesově svědectví. Námět filmu je zajímavý a nesmírně důležitý, nicméně nevím, zdali má Agnieszka Holland diváky za nevzdělance, nebo chtěla opravdu mermomocí připodobnit události ukrajinského hladomoru a sovětské zrůdnosti mainstreamovému západnímu publiku, ale některé scény byly až přehnaně polopatické; Orwellovy vstupy budiž toho nejzářnějším případem. Tam, kde se film stává už lehoulince natahovaným a nudným, tam se naštěstí pere se zajímavou dynamickou kmitající kamerou, která těkavě ostří a přibližuje některé scény na samou dřeň, aby zase na chvíli odcválala pryč a nabídla úplně jiný úhel. (21.03.2022)

In USA, you can always find a party. In Soviet Russia, The Party always finds you… Ukrajinský hladomor je bohužel pouze jednou z mnoha kapitol v černé knize lidstva a tuze šerednou ilustraci k ní přikresluje chování řady politických a kulturních velikánů své doby (za všechny jmenujme George B. Shawa nebo H.G. Wellse), kteří sovětské potěmkiádě znamenitě posloužili potleskem užitečných idiotů (ano, vím, že nasadit si ohvězdičkované prýmky dávno potom, co utichla bitva, je jednoduché). Těm několika málo varovným hlasům, upozorňujícím, že za báťuškovým žoviálním knírem se v tomto případě skrývá třetí jezdec apokalypsy, co si přivlastní i poslední mírku pšenice, byl přisouzen úděl věštkyně Kassandry. Agnieszka Holland se žel s tématem poprala jen do polosyta, naštěstí se hluché pasáže střídají s putováním hrůzyplnou farmou zvířat, kde největší svině tloustnou a zbytek živých závidí mrtvým... (12.01.2021)

Je to velmi těžké téma. Agnieszka Holland však nesklouzává k drastickému líčení ukrajinského hladomoru, stačí jí pár scén, aby navodila atmosféru bezútěšné hrůzy. Staví proti sobě dekadentní večírky komunistické smetánky a téměř černobílou pustou krajinu, kde se potácí jen pár stínů vyhladovělých k smrti. Doslova. Mezi tím je nám průvodcem pan Jones, nejspíš naivní, ale taky odvážný a důsledný. Pointa vyprávění o osobní statečnosti a bezskrupulózním využívání nezasloužených výhod je hodně trpká. Ta krutá nespravedlivost až zabolí. SHRNUTÍ: Vždycky lhali, vždycky zabíjeli, nikdy se neohlíželi na životy jiných. To se taky nemění. (17.11.2022)