Slovo dělá ženu

vitekpe nazývá tento film Zběsilostí. To sedí. Na onu Zběsilost se můžeme dívat ve dvou rovinách. Komunistický škvár strašlivých rozměrů, kde se to emancipovanými soustružnicemi jenom hemží a zlepšovatel Zach (Nový) je vylepen na nástěnku stejně jako Josef Visarjonovič. Úderníci prakticky nemají žádné starosti, tak doma drhnou podlahy a vaří. O vše ostatní se stará závod a strana. Komunistické ženy jsou emancipované, působí antisexuálně a zdůrazňují svoji těžkou úlohu-ze strojíren k plotně. Však píší verše "Stroje zpívají". Hudbou strojů je v závěru pohlcen i zlepšovatel Zach. Rovina 2. Někde jsem četl, že náš přední romantik filmu Oldřich Nový právě v těchto letech byl již nemocen, bez prostředků k životu a hlavně neměl na nákup léků (bylo mu 53 a absolvoval koncentrák) . Komunisti se rozhodli, že mu Kristiána osladí. Proto tedy takových sraček natočil několik a dokonce spolupracoval na scénaři. Byla to od rudých vrahů nesmírně propracovaná pomsta. Proto je tento film zároveň i velice smutný. (28.04.2013)

Když byl Oldřich Nový připraven o své Nové divadlo (pozdější Semafor), jako bolestné mu soudruzi přiklepli funkci vedoucího dramaturgické skupiny na Barrandově. To byl danajský dar. Nový se zpočátku domníval, že se vyhne vyloženě budovatelským filmům a prosadí neutrální hudební komedie. Budiž mu ke cti, že si k tomu přizval schopné spolupracovníky. Díky němu se na Barrandov dostali např. František Kožík, Oldřich Kautský, Alfréd Radok, Ota Hoffman nebo Adolf Branald. S nimi rozpracoval řadu scénářů, které byly jeden po druhém zamítány: adaptace Zázraku v Těpicích od Achille Gregora, pohádková komedie Bubáci a hastrmani podle Josefa Lady, Chléb a písně, film, který O.N. s Branaldem psali pro Jiřího Krejčíka atd. Všechny tyto projekty padaly pod stůl s tím, že na veselohry není čas a je třeba točit politicky uvědomělé snímky. Takže prvním filmem této skupiny se stala slavná Štika v rybníce, film tak nebetyčně socialisticky hloupý, že se mu posmívala už tehdejší kritika a později se stal raritou každé videotéky. A v podobném duchu se nesly i ostatní až k Hudbě z Marsu, po které Nový dramaturgování nechal. Slovo dělá ženu je film, který vstoupil do dějin jako "ten s Oldřichem Novým v montérkách". A je to vážně zvláštní pohled. Nový si uvázal ke krku šátek, byl dokonale upraven a montérky se pokusil uplatnit se stejnou elegancí jako druhdy žaket. Navíc se ten film poněkud absurdně snaží o dialogy á la Tracy-Hepburnová na téma souboje pohlaví a výsledek je legrační úplně jinak, než být měl. Vážně tragikomický opus, lepší zapomenout. 20% (21.02.2006)

Thema rovnoprávnosti žen, napomáhající důslednému uznání jejich schopností pro práci nejen v domácnosti, ale téměř ve všech pracovních odvětvích našeho hospodářství, je jistě thema pro umělecké zpracování nejen vhodné a aktuální, ale i velmi potřebné. I když totiž v zásadě je rovnoprávnost a rovnocennost žen uznávána i prakticky probojována, jistě nebude nikdo popírat, že se v denním životě snad na každém pracovišti setkáváme s četnými doklady toho, jak je tato věc stále ještě špatně chápána a jaké se v jednotlivých případech objevují nové a nové problémy, jež je třeba řešit. Nutno si také přiznat, že naše filmové umění si těchto problémů všímá dosud jen nedostatečně a ne dost otevřeně. Diváci by proto jistě s radostí uvítali film, který se na tuto složitou problematiku divá s veselé stránky, který by smíchem pomohl zahnat ona mračna předsudků, jež nám ještě často zastírají zrak, zvlášť pokud se nás určité problémy osobně dotýkají. Bohužel, „Slovo dělá ženu", takovým filmem není, ačkoliv základní příběh filmu — pracovní a citová střetnutí neúnavného zlepšovatele a údernice — k tomu poskytoval řadu možností. Autoři jich však nevyužili a místo důvěrného zahledění do milostných a pracovních trampot živých postav volili cestu snazší: dosadili vykonstruované postavy zlepšovatele a údernice do ne nového veseloherního schématu, takže jim vyšel film, který sice na některých místech nepostrádá nápaditosti ani osobitého humoru oblíbeného komika Oldřicha Nového, vcelku však nepřesvědčuje a znamená krok zpět v poctivém úsilí našeho filmu o vytvoření optimistických, radostných děl z naší současnosti. Filmový přehled 26/1953 (06.11.2008)

1952 - jak krásný rok! Tady mi tedy bylo Oldřicha Nového nesmírně líto, uvědomiv si pro koho a pro co tady musel dávat všanc svůj šarm. Pro správně probíhající budování bylo samozřejmě zcela namístě sjednotiti obě pohlaví ve stejném tvůrčím duchu. Tenhle film musel mírně rozpačitě působit již v době svého vzniku. (05.07.2005)

Další filmeček jež jsem viděl z edice Levných knih - filmy patří lidu. Obraz na byl jedním slovem strašný, za což však nemohlo DVD, ale soudě podle kazů původní nahrávka filmu... Očekával jsem na téma budovatelství, strana a soudruzi versus Oldřich Nový větší průšvih. Sice se z jeho úst velmi těžko poslouchá (a ještě hůře se mu věří), že je dobrý soustružník a člověk jen velmi těžce zkousává jeho zájem o utahovačku matic a pneumatická kladiva... Přesto tam toho nebylo až tak moc aby se to dalo šoupnout k jasnému bodovatelskému škváru pasetátých let. O vůdčí roli strany tu např. vůbec nepadne ani slovo. Oldřich Nový sám, vede tým technického oddělení fabriky a tak v kravatě, koženém sáčku a v kalhotách stále působí jako ten předválečný svůdník a džentlemen, obzvláště když ve filmu jezdí v kabrioletu a cestuje letadlem. Pravda v radiovce a montérkách se zde také mihne - bohužel. Film ani není tak o plnění plánu a pětiletky, jako spíš o počínající emancipaci žen v továrnách. Ty když mohou dělat u soustruhů či řídit parní lokomotivy chtějí doma stejně odpočívat jako muži a domácí práce si dělit...To je asi také ústřednímmotivem celé této ,,taškařice". Snímek se dá pohodlně shlédnout bez větší újmy, už jen díky Oldřichu Novému, ze kterého na vás i v šedivých padesítých létech stále dýchá kouzlo a poetika první republiky... Smutno je člověku kdy si asi přestaví jak bylo panu Novému v těchto rolích..... * * (24.11.2011)