Kdo hledá zlaté dno

Vždyť já tě mám taky rád. Ale to víš, no. Tatra je tatra. - To je tak v kostce poselství filmu. Je to chujovina, která se nás snaží přesvědčit, že maník nepůjde do Prahy rozvážet maso za čtyřku čistýho + benefity v podobě svojí mílý (a dost šukézní) holky, a radši bude dál za patnáct set rozorávat měsíční krajinu, kde se střídá prach s marastem, tou svojí zasranou tatrovkou. Menzel (jo, to je ten knížecí vlezdoprdele, co za bezmála čtyři dekády bude prohlašovat, že každý druhý Čech je buran) a Svěrák (vpodstatě dtto) museli hodně sehnout hlavy, aby je komárové nechali točit ty svoje pozdější umka. No, ještě že to udělali. (25.01.2015)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)

Trošku negativně hodnocený film Jiřího Menzela, který pro svojí tématiku a čistě pracovně-socialistický děj hodnotitelé nazývají budovatelským a tendenčním. Ovšem, že tyto aspekty jsou ve filmu více než patrné, ale je to i film o lásce a porozumění životu, který se na mladého člověka přivalí, a nedá mu ani moc času se rozkoukat. Rozhodně bych tento film neházel do pytle k ostatním ryze budovatelským filmů a zaměřil se spíše na jeho lidskou a poetickou stránku, kterou v jádru jistě má. (25.02.2018)

Jasně, nejsem blbej a chápu, že to je budovatelská agitka, ale když se nad to divák trochu povznese dá se najít spousta pozitiv: Pokud se nepletu ve filmu nezazní ani jednou oslovení "soudruhu", "čest práci" či podobná razítka režimu. Stavba nejvyšší hráze u nás je zajímavou záležitostí bez ohledu na druh papaláše který o ní rozhodl a mnoho záběrů je zajímavých s jistou dokumentární přidanou hodnotou. Tuny betonu a železa jistě nejsou ideální kulisou vztahového dramatu, ale na druhou stranu bylo to v té době reálné a i to má svou hodnotu. Humor Zdeňka Svěráka je nenápadný, ale jasné identifikovatelný, spoustu hlášek lze najít i tady v ostatních komentářích. A dostávám se k hlavním devizám filmu. Jan Hrušínský a Jana Giergielová stvořili opravdu hezkou dvojici s nábojem. Hlavně Jana je zde nádherná a je velká škoda, že to byla její jediná role. Také velká škoda, že se režisérovi nepovedlo z jejího potenciálu (hlavně nohy má úžasné) vytřískat víc, je směšné když dvojice skoro sexuje v autě za jízdy, ale doma do postele lezou oblečení od hlav k patám... Divák nemrava má smůlu. :-) Hlavní herecký prostor tak dostává postava Františka Husáka, který se toho zhostil výtečně. A nakonec, ona hlavní myšlenka "charakter a poctivá práce je víc než prachy za cenu krádeží a žebrání" je přece platná pořád, ačkoliv na to i v současném režimu spousta lidí nedbá... Hodnocení tedy trochu nadsazuji, přehlížím šablonovitost, ale pokud by tam bylo méně tatrovek a větší tlak na příběh, klidně by to mohlo odpovídat. (25.01.2018)