Pokánie

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Ocenění: MFF v Cannes ´87 (Francie): - Cena kritiky FIPRESCI, Hlavní cena poroty, Cena ekumenické poroty. - Nominace na cenu Zlatá Palma. MFF v Chicagu ´87 (USA): Cena Stříbrný Hugo pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze). Zlaté Glóby ´88 (USA): Nominace na cenu za nejlepší cizojazyčný film. Nika Awards ´88 (SSSR): Ceny pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze), pro nejlepšího režiséra, za nejlepší kameru, za nejlepší výpravu, za nejlepší scénář a za nejlepší film. (02.10.2013)

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% (21.12.2022)

Ty brďo, to bol film. V dobe, keď ten film prišiel do kín, sme už začali tušiť, že sa niečo v Rusku a jeho satelitoch deje, že sa niečo pohlo. Tak jednoznačne nám ukázať ako to bolo keď vládol Kult osobnosti a diktatúra jedného vodcu a jeho strany, to v tých časoch nikto nečakal. Veľmi dojímavé slzy do očí vháňajúce boli zábery na vagóny s drevom čo prichádzali zo sibírskych gulagov a na ktorých trestanci nechávali odkazy. A spôsob odplaty .. protestu za to aký ten človek bol, že si nezaslúžil byť pochovaný... ten oslovil snáď každého kto ten film videl. (Mňa teda isto iste). Spoľahlivo dávam 4b. (16.02.2013)

POKÁNÍ je nesporně mimořádný film, jehož poselství není možné v žádném případě zužovat na pojmy jako superego nebo komunismus. Vznešené ideály, velké myšlenky, vypjatý patos, vznosná gesta, to všechno jsou rovněž "jenom" lidské pojmy a nezachází-li se s nimi s náležitou úctou, velmi rychle retardují - i na zločin. Poznávací funkce filmu, o nějž se vydatně spoluzasloužil tehdejší generální tajemník gruzínských komunistů a pozdější ministr zahraničí gorbačevovské pěrestrojky i gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, byla ve své době nesmírná (mj. upozornění na závažnost gruzínského kulturního národního dědictví, potvrzení existence zapíraných tzv. psychušek, čili zneužívání psychiatrie pro politické účely). Film přerůstá pro toho, kdo chce a umí naslouchat, do nadčasového podobenství o základních prvcích všelidských ideálů: lásce, nenávisti, šlechetnosti i zločinu. A velkolepá filmová řeč, která je jeho základním vyjadřovacím prostředkem, nesporně spoludovytváří nadčasový rozměr nejen díla, ale i odkazu svého pozoruhodného tvůrce. (14.12.2007)