Tokyo Vice

Ansel Elgort je naprosto boží a táhne spolu s Kenem Watanbem skoro celý seriál. A teď mě nechápejte ale vůbec zle, ale ta "ženská" linka byla dle mého názoru naprosto zbytečná a nebýt jí šel bych možná do plných. V módu Yakuza & novinář to funguje skoro dokonale a tak budu dělat, jako, že jsem ani nic jiného neviděl. A už se moc těším na další sérií, která tu mu tříčtvrteční spokojenost posune (snad) ještě o malý kousek výš. (05.07.2022)

Oceňuji, že ačkoli jde o mafiánský film, tak je zde miminum brutalit a vše nahrazuje parádní atmosféra. přesně tak si představuju dobrou kriminálku. Mám štěstí, že seriál objevuji při vydánídruhé série, protože konec je skutečně naprosto otevřený. Japonština je v seriálu fantastická, líbí s emi, jak plynuje přechází do angliny a zas zpět. Tokio parádní. Člověk vzpomíná na vlastní návštěvu :) (04.03.2024)

V roce 2009 napsal Jake Adelstein jakousi knihu o Japonsku (prý memoáry) o které se už tenkrát pochybovalo jak moc se zakládá na pravdě. No a podle toho se teď uplácal na HBO seriál. Na osm epizod je to celkem rozvleklé a se spoustou zbytečných odboček. No a aby toho nebylo málo, série není solidně ukončena a bez pokračování (které HBO odkleplo teprve před třemi dny) působí jako dost nedotažený polotovar. Ano, má to atmosféru a jako sonda do japonského podsvětí super. Ale nějaká konzistence ve vyprávění tedy ani omylem. Prakticky bez toho, aby člověk hledal po internetu další informace, nedává seriál jako takový (po první sérii) vůbec smysl. Seriál se proto vyplatí sledovat najednou (a pouze) obě řady najednou. Lituji tedy všechny, co čekali dva roky na dokončení poloviny příběhu.  Podrobněji u jednotlivých epizod. (10.06.2022)

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“! (21.05.2022)

1 procento klišé, 99 procent autenticity. Není to nejlíbivější, nejchytlavější série a asi ani nebude komerčně nijak extra úspěšná. Na to je Tokyo Vice příliš těžko čitelný, nepředvídatelný a procedurální. Nutno ovšem uznat, že realitu tokyjských neonů a především podsvětí se povedlo vykreslit bravurně. Není nikterak překvapující, že je vidět rukopis Michaela Manna velmi často. Škoda otevřeného finále, protože vzhledem k celkové koncepci se obávám zda se money-chtivým tvůrcům/producentům bude jednička rentovat dost na to, aby se pustili do dvojky. Protože tohle neni rutinní seriál pro masy, ale pořádná depresivní jízda špinavými ulicemi velkoměsta. Tedy ne jako prosluněné zaláskované Miami, ale pořád dost "Vice" na to, aby zkušeného diváka zaujalo. (07.06.2022)