Gallipoli

Gallipoli je zvláštní válečný film, protože přímých válečných scén je tam opravdu pomálu. Samotný příběh dvou mladých Australanů a jejich cesty z periferie tehdejšího světa na bojiště "velkého světa" je ale hodně dobrý. update 17/11/2007: Na bojiště na poloostrově Gelibolu jsem se byl v Turecku podívat a fakt to stojí za to. Pokud tedy budete mít někdy cestu k Dardanelám, rozhodně si to nenechte ujít. Co se týče realističnosti, dost to ve filmu sedí. Je tam několik zátok a po nich kopcovitý terén, který se Turkům (vedeným Mustafou Kemalem) dobře bránil. Některé zákopy jsou sakramentsky blízko k sobě. Scéna ze závěru filmu je odrazem skutečné události. Na daném místě byly zákopy od sebe zhruba 60 metrů a dnes je tam moc pěkný hřbitov. (10.07.2007)

Příběh dvou vojáků, kdysi soupeřů na běžecké dráze, kteří dobrovolně narukují během I. světové války do australských sborů, se kterými pak odjíždějí bojovat na skalní výběžek Gallipoli. Sem tam maličko zdlouhavé, ale jinak bez výraznějších chyb. Vylíčení australských vojáků jako veselých kop, které si z britských důstojnických autorit moc nedělají, sedlo a Australané jsou tak popisováni v mnohých knihách či filmech z obou válek. Vše to výstižně dokumentoval nácvik útoku, který byl jednou z nejpovedenějších a neúsměvnějších scén. Naopak mrazilo při samotném závěru při pohledu na dopisy a cennosti, které vojáci bajonety připichovali ke stěnám zákopů. Jeden z nejpůsobivějších válečných filmů. 90% (11.06.2008)

Odpověď na otázku, zda-li je Gallipoli špatný válečný film není až tak jednoznačná. Peter Weir patří k filmařům, kteří brilantně ovládají jak formu, tak i obsah a proto jsem byl u Gallipoli nemile překvapen. Nerozhodnost, ta je hlavním kamenem úrazu celého filmu. Hodinu a půl Weir nerozhodně vypráví na téma „válka je vůl“, staví proti sobě idealistu s realistou a celé to nechává pomalu „vyprávět se“ v – ve velmi okatě levném – prostředí nekonečné australské pouště. V poslední půlhodině se – jako by rozpočet zázrakem nabyl na objemu – vydává do Turecka a snaží se o čistou válečnou akci. Jenomže ta je pohříchu málo válečná a nejde ani tak o to, že by působila laciným dojmem, jako spíš o to, že tohle je látka, která Weirovi nesedí ani za mák a kterou kočíruje dosti nerozhodně a křečovitě. Přesto je zde silná režisérova zainteresovanost v celém tématu. „Ta“ myšlenka, špatnosti a krutosti války je „to“ co chtěl povědět, ale forma podání dosti kolísá a s tím nic nenadělá ani vynikající Mel Gibson v hlavní roli. (01.07.2005)

Nie je vojnový film ako vojnový film. Okrem záverečných pätnástich minút to s priamym bojom nemá nič spoločné, tým dostávajú viac prednosť charakterové črty a psychologické vykreslenie postáv. Ale cez to všetko mohlo byť to puto medzi hlavnými postavami (a tým aj naviazanosť divákov na postavy) väčšie. Weir má obrovské cítenie pre nastolenie dychberúcej drámy s pekelným záverom ako bol napríklad aj tento. A preto je dosť dôležité, keď pred filmom o ňom nič neviete, na mysli mám najmä ten záver, po ktorom mi bohovsky stuhol úsmev na perách. 80%. (03.02.2008)

U režiséra bez slabých míst Petera Weira si odborná kritika i samotný divák cení mimo jiné toho, že ani po odchodu z rodné Austrálie neslevil ze svých osobitých představ a nároků a pokračoval v laťce, kterou si sám nastavil u protinožců. Bezmála třicet let staré protiválečné a tragicky laděné drama Gallipoli o „zbytečném“ masakru australských vojáků u tureckého pobřeží během první světové války upoutá svou čistotou i velkorysostí, podpořenou krásou filmové kamery (za ní se po boku jiného slavného Australana Russella Boyda učil dnes oscarový John Seale). Zlomový byl film nejen pro Weira, ale i představitele jedné z hlavních rolí – Mela Gibsona. Svůj vstup do Hollywoodu pak stvrdili následnou spoluprací, dramatem Rok nebezpečného života. (05.04.2010)