Dikaiarchos

Tlumočím si Poznámky z (a k) Eremocénu. Slyším režisérku říkat: Ide iba o poznámky. Môžu fungovať samostatne, ale možno sa v mysli diváka vyskladajú do jednotnej výpovede... Pokiaľ sa odomkne štýlu filmu. Wilsonov termín eremocén, vek osamelosti, osamelosti v dôsledku úbytku biodiverzity, využívam ako oporný bod pre ďalšie skúmanie. Zvlášť ma zaujíma, či osamelosť nevzniká pri prepise nášho bytia z analógu do digitálu, z botomori do G-DAO, či tým, ako prepisujeme svoj bytostný zárodok do virtuálnej iluzórnej škrupiny (akt superplodné slepice ega, pozn. ed.), neprepisujeme aj budúcu podobu planéty a nás samých. Odpoveď je očividná. Čím väčšia je naša vzdialenosť od prirodzeného vnútorného – vonkajšieho priestoru, tým hlbšia je naša osamelosť. Opúšťame sami seba. A iste, gramatika prepisu obsahuje plno kritických faktických chýb, vrátane zužovania biodiverzity.

Fíha, chaso vůkolní, toť Žena, před níž zlovolní řvou výš o oktávy a svorně ztrácej hlavy.* – Právě tady připomenu Ženu, která uměla citlivě rázně a v pravou chvíli (a že šlo o desetiny vteřin!) zasáhnout ve prospěch působivosti díla a která coby nenápadná porodní dáma československého filmu přivedla na svět tolik jedinečných dětí. Její filmografie je nejvýmluvnější. Střih: Helena Lebdušková.

Tuto verzi O rybáři… jsem viděl třikrát, to proto, že se v animačním vzezření filmu projevily geny z Miróa, Brakhage, dokonce z nás, kdysi škvrňat s tlustým štětcem v ruce. Dílo Elizabethy Hobbs je ale plně své i bytné, stejně jako jeho starší brach. - Lidská lačnost dávno kvetla už za Grimmů a dál se průmyslově poohlížela, takže příběh o rybáři nebyl tehdy a není tuplem ani teď preventivním pohádkovým bububu, ale naší platnou diagnózou. Jsme prahnoucími rybářovými ústy, nádavkem pod tlakem jiných úst, minulých a současných, polykáme svět a švy nás samých praskají. – Ryba mrskne ocasní ploutví a zmizí si v moři. Ostatně „přání“ nám evolučně splnila už v prvohorách.