Utrpenie panny Orleánskej

Jeden z vrcholov nemého filmu s pre mňa milou historickou tématikou a geniálnou hudbou, ktorá veľkou mierou prehĺbila už i tak veľký sugestívny zážitok. Samozrejme, nemôžem zabudnúť ani na herecký výkon M. Falconetti, ktorej stvárnenie panny Orleánskej patrí k tým najlepším aké som doposiaľ videl. Škoda, že sa nezachoval pôvodný originál snímku. 85/100 (08.05.2016)

Jeden z nejlepších němých filmů vůbec... Geniální zpracování slavného příběhu o Johance z Arcu, které nenašlo a zřejmě ani nenajde přiměřeného následovníka... Luc Besson se se svou Johankou z Arku tomuto opusu ani nepřiblížil a ani Robert Bresson s Procesem Jany z Arcu, která je způsobem vyprávění podobná, nedosahuje kvalit Dreyerova veledíla. Minimalisticky pojaté dekorace jsou doplňovány bohatou škálou výrazových prostředků a zejména neuvěřitelný výkon Marie Falconetti v roli Johanky bere dech... Dreyer zdůrazňoval kde mohl kontrastní rozdíl mezi prostou zbožnou dívkou a ďábleskými kněžími, kteří pro samou nenávist a nepřekonatelnou ortodoxii ženou hlavní hrdinku až na hranici. Film již v době svého vzniku čelil mnohým cenzurním zásahům a brzy dokonce shořel originální negativ filmu. Dlouhou dobu byl film znám jen z poničených kopií. Ještě že byla nalezena poměrně zachovalá kopie, kterou dnes v doprovodu skvělé hudby Richarda Einhorna můžeme sledovat se zatajeným dechem. (25.07.2006)

setsakra ponurý procedurální drama, u kterýho jsem jako militantní ateista trpěl víc jak Johanka.... každopádně forma jako taková [expresionistický využití detailů, atypický metody rámování, jízdy kamery, etc.] je famózní, ngl. PS: jo, viděl jsem tu verzi z blázince, a k tomu všemu na velkým plátně. (01.11.2022)

Nepopsatelně strhující film, v němž se mísí vlivy německého expresionismu (výprava Hermanna Warma), kammerspielu (kameraman Rudolph Maté spolupracoval dříve s Karlem Freundem) a sovětské montážní školy. Těžko si zachovat odstup a chladně analyzovat geniální střih, přerámovávání, nezvyklé pohyby a úhly kamery, bolestivě realistické herectví, vytváření takřka abstraktního prostoru mimo prostor a čas (ustavující záběry chybí, velké detaily převládají)... Je jich zde hodně - důvodů, proč se dívám na filmy a nepřestávám nad nimi žasnout. Podmanivost detailu, síla obrazu. Maximální. 90% (14.02.2008)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)