Osud človeka

Velmi sugestivní válečný film. Režisér Bondarčuk se tímto zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie. I když se ve filmu zase tak moc neválčí, přesto vypovídá o 2.světové válce v Rusku velmi mnoho, ale hlavně ztvárnil výborným způsobem povídku Michajla Šolochova a opět je zde ukázka "ruské duše", která pokořila i krutého SS velitele tábora Müllera. Půl století starý film, stále úžasný. (04.01.2008)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)

Osud člověka je o několik tříd lepší, než 99% filmů vzešlých z produkce SSSR. Tématicky sice zapadá do šablony, jakou tehdy po sovětských tvůrcích strana a vláda vyžadovala, ale zpracováním naprosto vybočuje. Bondarčuk se chytře vyhnul povinné komunistické propagandě, zaměřil se pouze na člověka jako takového, a do filmu nepustil snad nic, za co by se dnes musel stydět. Opravdový lišák, tenhle soudruh Bondarčuk. (11.07.2006)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Krásný – a zavazující – film, dokonale překládající lidský život v sled, neopakovatelně nahlédnutých situací, v něž se soustředí veškerá zkušenost jednotlivce. Jeho klíčové poselství ovšem nenacházím v závěrečném gnómickém apelu, ale ve svědectví, že válka je konečným přerušením vztahů. Z této banální formulky vyplývá, že mír je – naopak (a primárně) – jednotou, a druhotně – že to, v čem nyní žijeme, není ani jedním z těchto pólů, ale jen si z obou bere to pohodlnější, a tedy hlouběji stahuje – do žaláře, v nějž se dnes život, za který vojín Sokolov bojoval a jímž bojoval, proměnil. Tedy nadcházející válka možná nabude té ohavně nezodpovědné tvářnosti nevědomě se obráceného spícího těla. A možná už probíhá. (17.03.2017)