A pátý jezdec je Strach

"Tati, kdo je to hrdina?" "Člověk, který zbytečně zemře. Na rozdíl od jiných, kteří zbytečně žijí." Vždycky, když sahám po podobně starých filmech, trošku se obávám, zda mně budou bavit. Ale pak se rychle najednou mé obavy ukáží naprosto liché a já se nechám strhnou. Nejdřív jsem si chtěl povzdechnout, proč se takové filmy už moc netočí, pak jsem ale zjistil, že je třeba to vyjádřit jinak: Proč se TAHKLE už moc filmy netočí. Ta forma je skvělá, až nepříjemně atmosférická a temná. Doslova jsem z postav cítil jejich rozpoložení a duševní stav. A k tomu výborní Macháček, Adamíra, Vinklář... (16.12.2013)

Psychologicky ladená prvá tretina filmu mi veľmi nesedela, chvíľu trvalo, kým som sa naladil na správnu vlnu, ale od momentu operácie pána neznámeho začal byť film zaujímavý. Židovský lekár sa riskantne pokúša zohnať i morfium, ale nie je to ľahké. Za zmienku stojí scéna v blázinci. Divácky najzaujímavejšia je posledná tretina filmu kde udavačský anonym spustí pátraciu akciu gestapa a ich českých prisluhovačov. Celkovo trochu iný príbeh z vojnového protektorátu, ktorý bude pre mnohých ťažko stráviteľný pre jeho psycho naladenie, čiernobielu farbu a mnoho divných postáv. Vadilo mi tam iba niekoľko záberov na rušnú križovatku a komunistické budovy, vybudované evidentne po vojne, ktoré do obdobia protektorátu určite nepatria. Možno to však bolo myslené ako záber, cez ktoré sa zo súčastnosti presúvame do minulosti. Ja som však za každý príbeh z vojnového obdobia. Slabšie štyri *. 70%. (17.05.2014)

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

Na tento film jsem se již dlouho těšila a očekávala od něj strhující zážitek podobný Vyššímu principu. Byla jsem však zklamána. Příběh mi nepřišel nijak zvlášť napínavý a obsahuje pár postradatelných scén. Ve vzduchu se sice vznáší příslib jisté atmosféry, ale celý film zůstane jen u toho. Ani prostředí doby okupace mi nepřišlo příliš autentické. Spíše jsem měla pocit, že sleduji nějaký film z dob socialismu, než okupační drama. Závěr je nevýrazným prvkem zakončení tohoto filmu, od nějž jsem očekávala zcela opačný zážitek, než jakého se mi dostalo. (06.06.2010)

Silné téma, zajímavé herecké výkony (nejen Miroslava Macháčka, ale třeba i Olgy Scheinpflugové či Jiřího Adamíry), několik hodně moudrých hlášek ("nenávist je nakažlivější než mor", "hrdina je člověk, který zemřel zbytečně, zatímco ostatní žijí zbytečně", "člověk je to, co myslí"), závěrečná hustá atmosféra strachu ve sklepě i docela překvapivé vyústění. Přece jen mě ten film zdaleka nesedl tak, jak bych vzhledem k námětu očekával. Především mě hodně rozčiloval předimenzovaný zvuk. Možná šlo ze strany režiséra i o záměr, ale nevím... v některých scénách to ještě dávalo smysl, ale v jiných nikoliv. Taky na mě film působil tak nějak těkavě. Jako by se režisér snažil "chytit více zajíců", než byl ve finále schopen. Z obsahu filmu jsem měl pocit, že to má být primárně psychologická výpověď o židovském doktoru Braunovi. A opravdu momenty, kdy je doktor na scéně, jsou určitě hodně silné (i když někdy jeho monology na mě působily možná až přehnaně divadelně). Ve filmu se ale divák může setkat s řadou jiných postav, z nichž většina jsou sousedi pana doktora (včetně syna majitele domu). Vykreslení těchto postav mi ve filmu přišlo poněkud povrchní a nevýrazné. Některé scény přitom můj dojem z celého filmu spíše rušily (např. manželská hádka v bytě majitele domu ve chvíli, kdy je zřejmé, že lze každým okamžikem očekávat německou policii). (15.02.2017)