Forrest Gump

Forrest Gump mě nikdy neoslovoval svým příběhem, režií nebo hereckým umem všech přítomných, a ačkoliv ho považuji za nesmírně citlivý film, nikdy mé srdce nezískal. (Možná i proto, že já si na tyhle citlivé až líbivé snímky nepotrpím.) Je tu ale něco, co na Forrestovi zbožňuju a co mě nutí, abych si ho při každé další televizní projekci aspoň na pár minut pustila. Detaily. Detaily vybroušené pečlivěji než na tom nejdražším diamantu. Miniaturní narážky na vše, co hýbalo americkou společností, drobnosti, které český divák povětšinou ani nemá šanci postřehnout. Taková blbost jako zařazení všech prezidentů od Kennedyho až po Reagana do snímku. Narážka na Apple, když Forrest mluví o firmě s ovocem. Hudba z filmu Camelot hrající během záběrů s Kennedym, přičemž právě Kennedyho vládě se později přezdívalo camelot. Disco v hotelu Ambassador, kde byl později zavražděn Robert Francis Kennedy. Narážka na Franka Willse, když si Forrest stěžuje, že v domě naproti svítí baterkami a on nemůže spát, přičemž to byl právě Wills, kdo odhalil vloupání do sídla Demokratické strany a dal podnět události, která vešla do dějin jako aféra Watergate. Taky ten moment, kdy John Lennon v televizním studiu cituje část své slavné písně Imagine. A "last but not least" všechny ty písně. Něco z Absolventa, něco z Vlasů, párkrát The Doors, pak zas Sweet Home Alabama, když je Forrest konečně doma... Kvůli těmhle momentům mám Forresta Gumpa ráda. Ačkoliv dějově u mě naprosto vyhořel. (12.11.2005)

Kinematografie je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. Například jsem šel jednou s tatínkem do kina na zajímavě vyhlížející film. On, takřka filmový analfabet, a já, jedenáctiletý klučina, jsme se celou dobu smáli a plakali - už tehdy jsem poznal, že mám co dočinění s takřka geniálním filmem. A taky že jo. Nevím, co obdivovat dřív - do detailu promyšlené, skvělý scénář, Silvestriho slzopudnou hudbu nebo herecké výkony. Je to dokonalé filmové dílo s dvěma vadami na kráse - svou dokonalost si až příliš uvědomuje, takže může vypočítavě vodit diváky za nos, a navíc ukradlo všechny Oscary Shawshanku. (16.06.2002)

"Když se dostaneš do malérů, utíkej!" Jo jo. Forresta dostala schopnost rychle utíkat z postu místního blbečka do univerzitního fotbalového týmu a my jsme se s ním proutíkali tou zběsilou druhou polovinou dvacátého století s úsměvem na rtech, což by se nám v reálu nikdy nestalo. Kdo nikdy nesnil o tom, že beztrestně vystrčí zadek na prezidenta? (v případě prezidenta Kennedyho bych to ovšem té části lidstva, nosící sukně, dvakrát neradila). (22.06.2007)

Hodnocení účastníků databáze je rekordní právě tak jajko počet hodnotících. Americký Sancho Pansa a don Quijote v jednom, prosťáček mysli, ale velikán hlubokého lidství, prochází opravdu životem jako zázrakem nezraněn. Jeho Rosinantou je hluboká láska k lidem, nezastíraný cit a nelíčená ušlechtilost, které šokují svou nepředstíranou čistotou a nehranou prostotou. Příběh těchto tzv. božích lidí je vždycky jímavý. A Tom Hanks? Povyšuje představu režisérskou a scénáristickou z "pouhého" nástinu na životného, strhujícího člověka. Ryzost mravnosti i ve skutečném životě - nejen v mravním schématu - znamenala a znamená víc, než sebevětší "top" parametry. Nepotřebuje je totiž ke své vnějškové přesvědčivosti. A divák, plující v duchu se svým neohrabaným hrdinou jeho strhujícím životním příběhem, to najednou cítí úplně stejně. (02.12.2007)

Dlouhá léta jsem se tomu vyhýbal a zřejmě to bylo jen dobře. V té době bych Forresta určitě neocenil. Povedlo se totiž najít naprosto jedinečný balanc mezi tklivým příběhem lidské bytosti a neuvěřitelnou náloží „humorných" situací, kdy se člověk několik minut v kuse směje. Při každé další projekci, při každém dalším roku, který vám spadne na záda navíc najdete něco, co vám je najednou osobnostně blíže než o několik let zpátky. A to není vůbec lehké... Pro mě jednoznačně nejlepší role Toma Hankse - a že těch kvalitních má požehnaně. (27.01.2015)