Kto obvinil králika Rogera?

Skvělý námět, jemuž se dostalo ještě lepšího zpracování. V dnešní době by to už určitě taková bomba nebyla, ale tehdy muselo takhle kvalitní skloubení hraného a animovaného filmu způsobit velkou slávu, a to zdaleka ne jen u malých dětí. Králík Roger a i ostatní kreslené postavy jsou více než fajn, ale ne tak jako příjemná Zemeckisova režie, která dává prostor velké škále postav a hromadě vtípků, nebo Bob Hoskins a hlavně Christopher Lloyd, jenž jako nelítostný soudce prostě nemá chybu. Uběhlo již skoro 25 let, ale tenhle kouzelný snímek stále nenašel ve svém žánru přemožitele, a i za to si plné hodnocení jednoznačně zaslouží.. (09.10.2012)

Originální a hlavně bezvadně fungující spojení lidí s kreslenými postavičkami je určitě největší devízou tohohle snímku. K tomu všemu si připočítejte perfektní animaci a solidní scénář. Akorát mi chvílemi vadila taková ta přehnaná králíkova ztřeštěnost, ale chápu, že to ke kresleným postavičkám patří. (23.09.2007)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. V dnešní době spojit hraný film s animací není žádný problém, ale tohle natočili před více než 20 lety. Opravdu velmi povedená technika a jako dítě jsem věřila, že "kreslouni" můžou žít s námi. Odjakživa se mi líbila Jessica Rabbit - prostě kus ženské. Velmi vyzývavá, nebezpečná zrzka, ale zároveň milující svého králíka-manžela. Však sama ve filmu říká: "Já nejsem špatná, jenom mě takhle nakreslili." Líbí se mi, že ostatní studia dovolila využít známé postavičky jako Mickeyho Mouse, kačera Donalda, slona Dumba, králíka Bugse či kanárka Tweetyho, bez nich by byl film chudší a Kresloun by nevypadal tak "skutečně". Příběh má vtip a rozhodně se na to můžu dívat kdykoli - tohle mě neomrzí. (30.05.2013)

Dnes už legendární film, ve své době revoluční kombinací kresleného a hraného snímku. Má to nápad, má to spád, má to skvělé momenty a hlavně byl tenhle film ve své době revoluční nejen zpracováním, ale pro mě (a to nejen v době svého vzniku) i tím, že kvalita scénáře není nepřímo úměrná technickému zpracování (jak se bohužel poslední dobou děje časteji, než by bylo zdrávo, viz například Space Jam). (22.02.2003)

Děsivě autentická sonda do světa šíleného kreslíře, ve kterém pro zvrhlé pobavení trestá své výtvory každou sekundou jejich života. Obdařil je totiž rozumem a vědomím sebe sama, ale zároveň část jejich mysli pokřivil různorodými psychickými poruchami a lobotomizující retardací. Do kresleného mozku jim vpálil ADHD, nutkáním neustále ječet, ničit věci a proti jejich vlastní vůli se neustále smát, dokud jim nepopraskají kreslené svaly a z očí neteče krev. On, kreslíř-bůh, jim sebral možnost volby; autoritářky determinoval jejich cestu životem, ze které nelze uhnout. Žijí tak svůj trest pro jeho pobavení; s křečovitým úsměvem na rtech, neustále nuceni fyzicky i psychicky trýznit a poškozovat sebe i své okolí, ztrapňovat se a ztrapňovat, ubližovat (si) a nechat (si) ubližovat. Jsou jako bezmocní diváci svého vlastního utrpení. S paralyzovanou vůli vzepříti se, se pasivně a útrpně podílí na své vlastní noční můře života, který se odehrává znovu a znovu v nepočítaně paralelních realitách televizní přijímačů. Nesmrtelní a uvězněni v bezčasí, ze kterého je jediným únikem vidina toho, že zůstanou zapomenuti. Ani pak si ale v nastalém limbu nikdy nebudou jisti, že jejich klid nenaruší sequel, revival, cameo, pořad pro pamětníky nebo digitalizace archivních materiálů. Poté budou znovu povolání trpět pro zábavu zvrhlých lidí. Bože, jak já nemám rád grotesky. (26.06.2016)