Odtiaľto až na večnosť

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Herecký trojlístek ve složení Burt Lancaster, Montgomery Clift a Frank Sinatra se u mě postaral o pět hvězd, pánové mě vtáhli na vojenskou základnu a nechali mě prožít všechno s nimi, výcvik, šikanu, lásku, přátelství.. Krásně smutné pokoukání, obrovská tíž na mě dopadla po závěrečných titulcích, slzy jak hrachy.. (08.02.2023)

Nečekejte od tohohle Zinnemannova díla kdovíjaký válečný velkofilm. Jde spíše o romantické drama a válka je zde jen jako pozadí, po většinu filmu si vlastně ani nevzpomenete, že nějaká válka existuje. Z hereckých výkonů bych vynesl hlavně ten Burta Lancastera, který přidával filmu opravdový šmrnc. From Here to Eternity není úplně můj šálek kávy, ale je to příjemný film a ještě příjemnějším obsazením. (01.07.2011)

Na svoju dobu teda fakt absolútna bomba, až prekvapujúco verná odkazu predlohy Jamesa Jonesa. Zjednodušená čo do formy (samozrejme), nie už čo do obsahu. Vlastne aj z dnešného pohľadu je From Here To Eternity ojedinele triezvym výkonom, v ktorom útok na Pearl Harbor spĺňa skôr dramatický efekt, než aby slúžil na prezentáciu odvahy a obetavosti vysnívaného amerického národa. Jeden intenzívny ľudský príbeh vydá za tisíc falošných osláv, zvlášť ak je spracovaný s toľkým precítením. (09.08.2005)

KLASIKA. Ze všemi přednostmi i neduhy. Od schématu, které bylo posléze recyklováno až na dřeň, přes herecké výkony, které i po letech dokážou neuvěřitelně strhnout, až po jistou topornost, která se naskládala za 58 let vývoje samotného filmového vyjadřovaní. To všechno dá dohromady nadprůměrný divácký zážitek, který si čas od času velmi rád zopakuju. (03.08.2011)