Echo

Sláva Marvel Cinematic Universe sice upadá, počet chystaných projektů to ovšem rozhodně v následujících letech prozatím neomezí. I proto zněl sympaticky nápad na založení značky Marvel Spotlight, která měla spoléhat na individuálnější projekty, které nemají mít širší vliv na hlavní MCU a více stát na postavách a jejich rozvoji. Seriál Echo je v podstatě prvním seriálovým spin-offem MCU, kdy vychází ze seriálu Hawkeye. Hluchá Alaqua Cox po představení v seriálu Hawkeye dostala vlastní seriál, který mohl přislíbit nejen návrat Wilsona Fiska/Kingpina nebo drobný náskok Daredevila. Echo rozhodně není dokonalý projekt, dost možná ovšem přichází pro MCU v ten pravý moment.   Maya Lopez není hrdinka. Má k ním docela daleko, kdy je minimálně první tři epizody snadnější Echo označit za antihrdinku. Její seriál má poté nejblíž k Marvel seriálům od Netflixu, kdy je to poznat především v první epizodě, kdy hned dojde na fyzickou akci. Nejen akční scény chvílemi pracují s faktem, že je hlavní hrdinka hluchá a neslyší svět kolem sebe, režisérky Sydney Freeland (epizody 1-2, 4-5) a Catrion McKenzie (epizoda 3) poté zvládají, aby měly akční scény ten správný náboj. Jen je dost možná nevyhnutelné, že konfrontace s Daredevilem nastaví hranice až příliš vysoko a do konce seriálu se již na ní navázat nedokáže.   V sázce vlastně tentokrát není tolik. Vendeta, snaha o záchranu rodiny a napojení na její dědictví. Vlastně to jde ovšem ruku v ruce s tím, co by projekty Marvel Spotlight měly představovat. V po-titulkové scéně závěrečné epizody tak sice dojde k náznaku něčeho, co určitě bude mít nějakou větší dohru, Echo ovšem působí uzavřeným dojmem a její komornost jí hraje do karet. Skutečně se tu jde především přes postavy a dialogy, kdy je sice těžké kvůli emocionálně většinu času chladné hlavní hrdince v jistých momentech dojít k těm správným emocím, i ty si ovšem nakonec k divákovi cestu mohou najít snadno. Především v závěrečné konfrontaci, která se vydá směrem, který nutně nepotřebuje výrazné násilí či velkolepou akci.   Po seriálu Hawkeye se vlastně dost možná těžko dalo říci, zda si zrovna postava Echo zaslouží vlastní seriál, dokáže si ho ovšem obhájit. Alaqua Cox je totiž i přes svůj handicap (kromě hluchoty jí také byla amputovaná noha podobně jako její postavě) ve své roli výtečná a člověk jí ty emoce věří i v moment, kdy může sázet pouze na své grimasy a emocionální projevy znakovou řečí. První epizoda ostatně do velké míry sází na flashbacky ze seriálu Hawkeye, právě některé momenty ze seriálu Hawkeye poté rázem mají větší emocionální hodnotu.   Echo dodává Wilsonu Fiskovi/Kingpinovi spravedlnost. Ne všichni se na tom mohou shodnout, někteří budou zpochybňovat, že se skutečně jedná o toho Kingpina ze seriálového Daredevila, celé to tam ovšem je. Už v původním seriálovém Daredevilovi byl Kingpin komplexní záporák, je jím i v Echo nejen díky opět výtečnému Vincentu D'Onofriovi, který zcela jistě patří mezi nejlepší castingy v historii komiksového žánru. Kingpin se projevuje jako emocionálně manipulativní záporák, kterému ovšem v některých momentech nechybí paralely s Thanosem. I zde se objevuje komplikovaný vztah s víceméně adoptivní dcerou. Kingpin je chlapík, který někomu v uličce rozmlátí obličej, aby se následně snažil nepoškodit dětskou duši, i když do velké míry marně. Seriál nějak pracuje s původem samotného Kingpina a finále díky tomu skutečně emocionálně funguje, především proto, že se potvrzuje, že Kingpin není černobílé zlo, kdy to jistě ukáže i chystaný Daredevil: Born Again.   Echo je do velké míry seriál o sebepoznání, kdy si postava prochází nějakým vývojem a zvládá se přitom vyhnout vyloženému superhrdinskému fetiši. Některé neduhy MCU jsou pořád znát (tak trochu zbytečné postavy na odlehčení se stávají výraznějším trnem v oku), přesto Echo zvládá působit něčím svěže. Nejen díky faktu, že start prvních tří epizod (především první a druhé) patří mezi jedny z nejlepších pasáží, které se v MCU za jeho již bohatou historii objevily.   Trochu problematické je kombinování zdánlivě realistické a přízemnější MCU záležitosti, která ovšem přeci jen od počátku nadhazuje nadpřirozené prvky. Kombinace realistické záležitosti kráčející ve stopách Daredevila je tak narušena právě výkyvy nějakých schopností, které jsou v rodině hlavní postavy předávané po generace. Ty schopnosti nakonec mají nějakou smysluplnou roli pro vyvrcholení příběhu, přeci jen ovšem naruší ten realističtější a vyloženě brutálnější nádech, kdy je znát, že za seriálem stojí Marion Dayre, jedna ze scenáristek Volejte Saulovi. Seriál alespoň uctivě pracuje s odkazem Choctawského kmene, srovnatelně jako se s odkazem domorodých obyvatel Ameriky dařilo pracovat ve 2. sérii Co kdyby...?   Seriál má nakonec pouze pět epizod místo původních šesti plánovaných, čas proto není nafukovací a zamrzí, že chvílemi se seriál příliš zadrhává na místě, kdy se někdy dá snadno zamyslet nad tím, že šlo daný čas v rámci nějaké epizody obsáhnout snadno smysluplnějším způsobem, především proto, že čtvrtá a pátá epizoda rázem působí dojmem, že se do nich musí vejít jen nejvíce, především v porovnání s předchozími dvěma epizodami. Minimálně jedna zrušená epizoda navíc by dost možná neublížila. Akce je alespoň skutečně brutální, choreografie propracovaná, jen jí v součtu všech 5 epizod vlastně není zase tolik. Nevadí to právě díky faktu, že seriál spíše kupředu skutečně ženou zmíněné postavy a dialogy, vzájemné vztahy mezi postavami a motivy o síle rodiny, která může mít mnoho podob.   Echo je tak v součtu fajn startem nové podkategorie MCU projektů známé jako Marvel Spotlight, která ještě může předvést mnoho zajímavého a předvést další podobně svěží projekty. Svěžest pochopitelně nutně neznamená dokonalost a much by se na Echo našlo dost. V součtu jde ovšem nejen o fajn svěží závan, ale především o spin-off, který dává smysl.... (14.01.2024) (menej) (viac)