Poločas štěstí

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

Hezký příběh plný kvalitního herectví. Dialogy i monology Pepy Vinkláře jsou brilantní. Jeho reakce na těhotenství Zory Jandové je typicky uhlířská. Vše je tu uvěřitelné, takové normální a lidské, do piva se zazdívá vodka, to já znám. Hana Maciuchová je hospodská, ke které bych rád zašel. Od Jiřího Adamíry bych si nechal brát placené hodiny z matematiky, neboť mám mezery a do mé smrti se to nezlepší, spíš zhorší. (03.06.2010)

Reziser Zbynek Brynych /... a Paty Jezdec je strach/ natocil vskutku pekny film o prazskom Zizkove. Filmy plny klasickych starosti, radosti a pekne je zobrazena realita : ako postupne miznu stare domy zo Zizkova a su nahradzane novymi modernymi stavbami. Takze nostalgia ma aj tuna miesto. Z hercov je tu dostatok znamych mien - Jiri Ruzicka /syn znamej Heleny Ruzickovej/. 70 % (29.11.2014)

Dějištěm filmu není nic jiného než žižkovská čtvrť, která byla a je světem a domovem svérázných postaviček. Charakteristický ráz minulé doby a rovněž vývařovny pouličních bufetů či hospůdek a dršťková polévka pro obyčejné lidi byla tehdejší realita a ještě dnes lze potkat na Žižkově rázovité postavy uhlířů. Zajímavě poskytuje neotřelý pohled do nitra prostých lidí a to není málo. (14.01.2020)

Když se sejdou mistři, nidky to nemůže být horší.. s odstupem času ovšem člověk přichází na to, že některé filmy, zvláště ty poplatnější, ztrácejí v jeho očích, a tak i u tohoto dílka stalo se mi...! Přesto však od režisére pochybných, či spíše velmi vrtkavých kvalit mohlo přijít i daleko horší zpracování velmi důvěrné zpovědi jednoho "člověka z lidu"... (28.07.2008)