Poločas štěstí

Nádherně vykreslený příběh dvou naprosto odlišných a přitom tak stejných lidí. Obyčejně neobyčejný řidič s neobyčejně tolerantní manželkou a zneuznaný génius. Laskavý humor odlehčuje složité životní situace. Úplně fantastická je scéna, když ráno po nočním tahu si u řezníka dávají snídani a Vinklář prohlásí nesmrtelnou větu. Držková, slaný rohlík a pivo, to jsou Lurdy. Život je krásný se vším všudy, s radostma, starostma a prostě se vším, co k tomu patří. Nádherná, jednoduchá filozofie života, která umožní přežít každému bez toho, aby se nesmyslně honil za každou cenu za penězma a zapomínal na svět kolem sebe. (12.04.2012)

Filmy s žižkovskou tematikou jsou mému srdci blízké, takže Poločas štěstí hodnotím o jednu hvězdičku výše, než bych obvykle hodnotila. Josef Vinklář je coby žižkovský uhlíř nepřekonatelný a dá se snad říct i značně pábitelský, což do žižkovského koloritu perfektně zapadá. No a pak to obsazení dalších hlavních a vedlejších rolí... to je totiž taky parádní. A tak vlastně jedinou chybičkou tohoto filmu zůstává poněkud slabší dějová linka, což ale brzy přestane vadit, a já jsem si pak jen užívala Ondřejovy postřehy (dršťková polívka, slaný rohlík a pivo v pravý čas), dotazy (africký písek) a zážitky (bááár Akropolis s tajemnou ženou, která brzy odhodí stud i svršky). (14.07.2014)

Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% (14.07.2011)

Žižkovská socialistická selanka. 1) Film má nostalgickou pohodovou atmosféru, přestože se odehrává v nehezké části Žižkova u nákladového nádraží. Dršťková polévka, slanej rohlík a ledový pivo, to všechno podávaný v pravej čas, to jsou Lurdy, kamaráde. Zásluhu na tom má zejména výborný 54letý Josef Vinklář, jehož buranoidní uhlíř Ondřej je plnokrevný chlap, jakého bychom ve své rodině brali asi všichni. I 58letý Jiří Adamíra (uhlířův parťák a přítel Karel) nebo 39letá Hana Maciuchová (hospodská, Karlova žena) patří k hereckým oporám filmu._____ 2) Film je výrazně propagandistické dílo - tím účinnější, čím méně okatě nám své názory nabízí. Ze starého Žižkova vidíme jen ošklivé průmyslové části, které ve stále opakovaném záběru podléhají demolici a budou nahrazeny zřejmě čímsi lepším. Karel, jenž pochybil v osmašedesátém, dostává novou příležitost, protože se, jak prostomyslně usoudí Ondřej, poctivou dělnickou prací očistil. K uhlířině však mezitím přivykl natolik, že bez ní nemůže být a vrací se z výzkumného ústavu zpátky (sic). Mně ta putna nevadí, já ji mám rád. Tak mi ji neber. O erotické dusno se postará 48letý mim Jaroslav Čejka svou travesti show v klubu Akropolis, kam Ondřej zamíří v rámci velkého oslavného nočního tahu, jehož předchozími etapami byl guláš v žižkovské putyce a buřty u stánku na Václaváku._____ 3) Inu, je třeba žít ve spořádané rodině Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevysereš a přičinlivě plodit nové socialistické človíčky Žádný smutek, žádný pláč, a do roka kudrnáč. (07.03.2015)

,,Ty lítáš s Migem?'' - Jo - ,,Tak do toho mě někdo dostat, tak se poseru ! '' :-) ------Trochu mi to připomnělo o rok starší film Tísňové volání a nebylo jen díky skvělému Josefu Vinklářovi. Bylo to i tou dnes již zaniklou Prahou se všemi těmi hospodami, nálevnami, domy podepřenými dřevěným lešením, ledabyle ohrazenými výkopy, nočními podniky, varieté atd... Pryč jsou i časy rozvozů uhlí... Josef Vinklář tu celý film skvěle strhl na sebe u čehož mu parádně sekundoval můj echt oblíbený herec pan Adamíra. On byl nejen pan herec, ale majitel nádherného hlasu... A manžel nádherné ženy Hany Maciuchové. Ona a On jsou pro mně symbolem až aristokratického páru, vznešeného již od pohledu. Poločas štěstí je takovým zastavením se v běhu života. Pádíme si to každý svým tempem kupředu a běží to běží... Není moc čas ohlížet se a vlastně ani důvod. Avšak jsou v životě okamžiky jako jsou např. svatby, narození dětí či vnoučat a také úmrtí blízkých a přátel, kdy se v tom běhu náhle zastavíme a pozorněji se rozhlédneme. Kam a jak jsme došli, zda to byla cesta hezká či zlá a hodnotíme i to jak jsme se na ní doposud pohybovali. Samozřejmě přijdou i myšlenky na to kolik jí ještě zbývá... Jsme v 1/3? v 1/2? za 2/3? Jak daleká ještě bude a jak bude vypadat konec tohoto výletu? Stejně tak uvažuje hrdina filmu Ondřej Božděch ve svých 50 letech. Dcera zjistí, že čeká dítě s vojenským pilotem , dlouholetý parťák a přítel z práce zvažuje odchod do původní práce odkud jej kvůli ruské okupaci vyhodili a dávný kamarád ze školní lavice mu náhle umírá.... To pozastavení se a zamyšlení se odehrává v kulisách starého Žižkova. Jestli tvůrcům v roce 1984 připadalo že zvolna mizí, zajímalo by mne co by řekli jeho dnešní podobě... Film mně až neočekávaně dostal a bylo to hlavně tou neskutečnou člověčinou, kterou do filmu pan Vinklář a Adamíra dali. Panu Vinklářovi bych věřil, že na Žižkově vyrůstal, byť žil na Smíchově.. :-) ! Tohle je za 5 poctivých metráků ořechu odnošených v putnách do sklepa ! * * * * * (20.05.2018)