Réžia:
Zbyněk BrynychScenár:
Vladimír KalinaKamera:
Emil SirotekHudba:
Karel SvobodaHrajú:
Erik Pardus, Miroslava Šafránková, Tomáš Stengl, František Hanus, Karel Augusta, Petr Nárožný, Valerie Chmelová, Oscar Gottlieb, Lída Roubíková (viac)Obsahy(1)
Učeň přezdívaný Píďa se ocitne mezi hvězdami populární hudby. Najednou je z něj klikař šťastně se zamiluje, cizí lidé mu neustále nutí stokoruny a kam přijde, tam někdo slavný zpívá... V této optimisticky laděné růžové hudební skládačce z prostředí mládežnických klubů a zákulisí uvidíme tehdejší špičky naší populární hudební scény, hrají tu orchestry Ladislava Štaidla, Františka Ringo Čecha, Country beat Jiřího Brabce a další. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (75)
Z nesympatického "bítlsáka" se později stal Erik Pardus! :-) Krásná písnička Heleny Vondráčkové o Lásce a taneční kreace Karla Gotta! Jinak pro ty všechny "uvědomnělé" členy EU a voliče TOP 09, co dávají odpad! Chápu vaši frustraci, že vám nikdo ještě nic nenatočil podobného s Evou Farnou a Sámerem Issou, ale pokud příště pořádně přesvědčíte bábu, tak to bude, ale bude to fakt stát za h...o!!!! ()
I když se o tom tenkrát asi nemluvilo, je obecně známo, že Karel Gott byl prvním poválečným milionářem mezi českými umělci. Potom nechápu, jak někdo mohl zcela vážně natočit scénu, kdy se Mistr láduje buřtama u stánku na Václaváku. Pokud to měla být komedie, na to je tu málo vtipu a příběh motající se okolo stokoruny nijak nosný není. Pokud to měla být sonda do "reálného" života špičky české pop-music, pak je to úlet na maximum. A jestli to snad měl být muzikál... Karel Svoboda jako by se vyčerpal Nocí na Karlštejně, Ladislav Štaidl jako by zoufale sbíral to nejméně špatné, co pak použil ve Švandovi. Celá hudební složka nepříliš lichotivě naznačuje, že tehdejší popularitu našich zpěváků zajišťovaly především zahraniční písně, které se ovšem nedaly použít do českého filmu. Někdo tu napsal, že fanoušci Helenky a Karla budou nadšeni. Jsem fanoušek obou, ale z tohohle jsem zhnusen. A neobstojí ani argument, že v polovině 70. let se nic moc točit nedalo a toto je zástupce únikového žánru. Není. I unikat se dalo s grácií. ()
Metasvet vytvorený filmom dôsledne aplikuje poetiku nikdy nezrealizovaného ideálu sveta guľášového socializmu. Učni vzorne plnia plán výroby magnetofónov TESLA - nevyhnutných pre spopularizovanie hviezd socialistického hudobného neba. Pop idoly na oplátku nemajú žiadny problém s učňami priateľsky zalaškovať, či už pri živom vystúpení v klube Socialistického zväzu mládeže alebo len tak v šatni. Porozhadzovať pri tom zopár bankoviek tiež nerobí ťažkosti. Kľúčom slaboduchej zápletky je, popri predvedení aktuálnych hitov o láske a šťastnom živote, práve zreťazenie stokorún v prstoch učňa na prvom rande, rinúcich sa z rúk usmievavých spevákov a speváčok alebo z výherného automatu, či automatu na lístky. Peniaze obiehajú a mince striekajú do vzduchu ako blahodárne semeno šťastného socialistického života. Hviezdy Gott a Štaidl po polnočnom koncerte v Priore (!) chrúpu klobásu (!!) v pouličnom stánku, úplne ako bežní občania. Dôsledne je zachovaná jednota pravouhlej architektúry s dominanciou betónu a skla a interiérov ladených v bakelitovo hranatom soc dizajne. Pozadie pódia v klube zdobia fotky napr. Gándhího, Che Guevaru, Castra, Lenina a Gottwalda (!), pri bare klokotá žltá malinovka v prípravníku, vrchný čašník je žoviálne zhovorčivý. Napriek snahe zachytiť virvar moderného veľkomesta, potemnelý Václavák pripomenie normalizačnú šeď. Zamýšľaný ideál vyznel neskutočne a primerane tomu nudne. Toto, že má byť tá skvelá učňovská odviazaná pražská párty ?!? Ale realita oficiálne organizovaných večierkov bola ešte horšia. "Nedělejte mi tady z toho romantiku!", upozornil fabrický majster v úvode hlavného hrdinu a zároveň akoby tým prorocky varoval tvorcov filmu, že z hovna sa veru bič dobrej zábavy upliesť nedá. ()
Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel. ()
Filmy Zbyňka Brynycha mám nesmírně rád zvláště pro jejich citlivé vystižení dějišť: ať již jde o koncentrační tábor, pražskou periferii nebo protektorátní mikrokosmos, vždy se vyprávěný příběh poutá k neodmyslitelnému prostředí, které vzrůstá více z gest, dialogů, střetů a setkání než z vlastního vyobrazení. Přesvědčil mě o tom i svým předposledním filmem Poločas štěstí, který by býval byl tím nejvhodnějším epilogem jeho uměleckého díla, zásadně poznamenaného normalizací – a normalizací také naneštěstí dosloveného (chabými Mravenci nesoucími smrt). Také v Romanci za korunu přispěl Zbyněk Brynych k normalizaci českého filmu především nenápadně surovým vylíčením posrpnové Prahy. Režisérův pohled není ani v sebemenším kritický; naopak uvádí do velkoměstského světa jako do jedné socialistické idyly, v níž se i učeň může spříznit s hvězdami soudobé popkultury a srdnatě prorazit třídní bariéry. Nejprve jsem se obával, že se neutěšeně vleklá lyrickoepická expozice postupně rozroste do celovečerní plochy, k čemuž sváděl i důraz na písničky, ale nakonec došlo i na – samozřejmě idylické – drama. Píďa, jenž se uvedl svým eucharistickým exposé, prvorepublikově kořeněným, jako spasitel dívčího intru, dokáže svou srdnatostí, proplout jakýmkoliv soumrakem a vše kolem něj září – zřejmě těmi dei ex machina, kteří tomuto socialistickému rude boyi (kolikrát jen jsem si při tom vrcholném koncertním dění vzpomněl na své milované The Clash) snáší stále nové a nové hmotné prostředky k jeho vlastní normalizaci, přizpůsobení se flitrové kultuře, která nemohla vzrůst v nic jiného než ve znehodnocení všech hodnot a úplné znemravnění všech konvencí, jak je důvtipně – a s ohyzdnou teatralitou „lesklého náčiní“ (řečeno s Richardem Weinerem) – v nastoupivším třetím tisíciletí, ztělesnili právě někteří z účinkujících v tom patřičně zvrhlém Junior SS (sm?) klubu. Náš hrdina z Matky Tesly bouří, kouří, potí se a mokne, machruje i měkne, a spasil-li s přehledem mrazivě probuzenou romantiku holčičích snů, zvládne zachránit i nositele reinkarnované kultury, z nichž mě – vedle lidské, ach příliš lidské Heleny Vondráčkové – dojal zvláště chápavě se prohlubující Ladislav Štaidl naslouchající klaunskému vyznání – nikoliv zmrtvýchvstalého, ale mezi nemrtvé přizvaného Rudolfa Cortése – tučnící Štaidl, z něhož mi bylo fyzicky zle již jako dítěti. Snad jen nadsázka, jíž ani herecky nebyl schopen Pardus dostát a proti níž plála jasná krása Miroslavy Šafránkové, rozněcující na oslněném nebi nad Prahou L. P. 1975 jediné smysluplné světlo, vedoucí přímo pryč z toho pekla, by mohla toto neunavující ponocování změnit v tu požehnanou „horečku“, anebo alespoň v cosi „crazy“, ale nedošlo na to - a chyběl zde již jen soudruh Štrougal, který by nadaného učně inicioval, aby o čtrnáct let později začal privatizovat přikurtovanou vlast, nadopovanou tišícími prostředky – a třeba se stal i premiérem či prezidentem. Ve středověku se prý lidé domnívali, že se myši rodí ze starých hadrů; když vyslovuje výše vzpomenutá – téměř, až Bohu díky jen téměř – nestárnoucí diva českých stadionů, koncertních hal a dancingů – slovo „láska“, cítím až tělesně, že veškeré zlo se rodí ze lži, z přetvářky, z milostného nachýlení, které místo odevzdání přináší uštknutí. A proto i v tomto filmu vše začíná a končí penězi. Škoda, že nedošlo na pečené holuby! () (menej) (viac)
Galéria (6)
Zaujímavosti (6)
- Mládežnický klub Junior byl postaven ve filmovém studiu. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)
- V závěru filmu se mihnou skladatel Karel Svoboda a textař Zdeněk Borovec. [Zdroj: Robert Rohál, Vítek Chadima - České zpívající filmy] (M.B)
- V tomto filmu zpívá Rudolf Cortez píseň "Nejmíň stárne klaun". Její melodii později Karel Svoboda použiil i ve své další tvorbě, jako třeba v seriálu Návštěvnící (od r. 1983) nebo ve filmu Zralé víno (1981). (offlineman)
Reklama