Muž, který se směje

Těšil jsem na kvalitní atmosferický horor, ale dočkal se navýsost nudného melodramatu s děsivou 110 minutovou stopáží. Velké štěstí, že se Victor Hugo nedožil premiéry, jelikož by měl k muži, který se směje, opravdu velmi daleko. Spíše by v kinosále pořádně zuřil a režiséra Paula Leniho následně zasypal sprškou peprných výrazů. Tato adaptace se zkrátka absolutně nezdařila, k čemuž mimo jiné přispěly i otřesné herecké výkony ústředních protagonistů. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Man Who Laughs uděluji odpad. (07.07.2017)

Němý film o tom, že zdání klame a abychom se dostali k podstatě, musíme pod slupku. Conrad Veidt hraje muže, který má handicap, jeho tvář se neustále směje a to i ve chvílích, kdy pláče. Krásná žena, která by ho chtěla do postele, je však ve skutečnosti hrozná mrcha a on cítí, že pravou lásku najde jinde. U slepé dívky. Skvělé herecké výkony obou hlavních protagonistů dělají z tohoto snímku nevšední zážitek. (11.05.2009)

Vynikající němý film. Pět hvězdiček dávám hlavně za to, jak neuvěřitelně napínavě, dynamicky a dramaticky byl natočen závěr. To jsem skutečně nestačil koukat. No a taky je potřeba pochválit perfektní výkon Conrada Veidta. Se vsadím, že se pak ještě hodně dlouho po skončení natáčení nesmál, protože ho strašně musela bolet pusa :-))) (18.05.2010)

Ja mam proste pre tieto starinky slabost, Paul Leni ako reziser natocil Man who Laughs roku 1928 - a o rok vo veku 44 rokov umrel. Tematicky je to o tom, ze chlap ma voperovany usmev, a divak sa nim nesmie necjhat zmiast, elbo oci hovoria daleko viac ako nieco, co mu lekari nechali ako dosledok liecby. Nechyba laska, vyborne kulisy, a este lepsie dialogy. Film ako taky vznikol v USA, ale vyrazna a zretelna je stopa nemeckeho expresionizmu . 100 % (21.02.2018)

Je to zážitek. A mohou za něj tři lidé: Conrad Veidt, nejlepší evropský herec němé éry, jehož Gwynplaine působí komicky, tragicky a hrůzně zároveň, přičemž všechny tři polohy jsou opravdu chtěné (a nemylte se, to není zdaleka samozřejmost ani v dnešní době!), krásná Mary Philbinová a živočišná ruská tygřice Olga Baclanovová. I když jsem moc nechápal, jak se taková bonvivánka a milovnice života mohla zakoukat do znetvořeného Gwynplaina, držel jsem jí (i jemu, solidarita je solidarita) palce, aby ho do postele dostala. Ale to by se nesmělo jednat o moralistické doby před pětaosmdesáti lety. Jen je škoda, že ve snaze věrně postihnout děj knihy zůstala spousta scén vlastně nedořečená: jak kdo reagoval poté, co se děj divoce přenesl jinam? To jsem se nedozvěděl ani v případě, že šlo o královnu Annu. A to je chyba. (24.06.2013)