Invázia barbarov

Vůbec ne ta bláznivá fraška, na jakou to vypadá z většiny popisů, ale dost vážně míněný film o posledních věcech člověka, i když notně odlehčovaný humorem spíš hořce sebeironickým než ztřeštěným nebo cynickým, bez absurdního vylhaného optimismu Skafandru a motýla a podobných lacině humanistických limonád. Bilancuje se tu éra, která odchází s generací „volné lásky“ a s koncem dvacátého století, příznačně ohraničeného útokem na manhattanská dvojčata, účtuje se s dravým kapitalismem, veřejným zdravotnictvím i s odbory, polemizuje se s církví, hledí se s obavami do budoucna – a rozhodně se nevolí snadné cesty, nezjednodušuje se ani nepřikrašluje: Luxusní umírání v láskyplném kruhu rodiny a přátel, vyhandlované uprostřed přecpané státní nemocnice za úplatky z peněz, kterými hlavní hrdina pohrdá. Jeho neustálé protináboženské filipiky, které jdou autorovi evidentně z duše, ale vyústí v prazvláštní remízu s nemocniční řádovou sestrou, která je nakonec jediná, kdo pacientům opravdu naslouchá. Prázdné tlachy požitkářských vzdělanců a samozřejmá empatie novodobých barbarů. V jádru generační film, který říká: „Nevíme, jestli náš život a naše ideály vůbec dávaly nějaký smysl, nevíme, co bude se světem dál, odcházíme s neurčitým pocitem, že jsme něco nedokončili, odcházíme v úzkostech a nechce se nám, protože ze všech lidí v dějinách zdaleka nejmíň tušíme kam a proč, protože nemáme víru v Boha, v komunismus nebo aspoň v konzum,“ ale přesto nakonec skoro zázrakem dospěje k čemusi, co lze nazvat smířením, velkorysostí a opatrnou nadějí, přičemž většinu času dokáže být současně brutálně upřímný, zadumaný i prudce zábavný. Skoro za 90 %. (16.01.2018)

"Invaze" by měla být přístupná tak minimálně od třiceti let. Tohle opravdu není film pro "popcornovou generaci", je to inteligentní dospělý film pro inteligentní dospělé diváky. Logicky tak musí iritovat všechny, kteří už v kinech navykli jen na "hláškové" filmy, kde se filmoví hrdinové musí mezi sebou bavit jedině tak, aby to pochopil i ten největší dement. Není to dokonalý film (možná proto dostal toho Oscara :-). Honí podle mne trochu příliš zajíců najednou, ale dávám maximální hodnocení za řadu "pětihvězdičkových" scén a myšlenek. (08.03.2004)

Další z dlouhé řady filmů z artu, který jsem viděl poprvé na střední škole. Hlavní postavou je umírající profesor, který vyznává levicové hodnoty, a proto lpí na léčení v klasické nemocnici. Jeho syn je jeho pravým opakem, úspěšným byznysmenem a snaží se otci zajistit lepší péči. Jejich názorový střet je nevyhnutelný, nicméně vzhledem k blížící se smrti, spěje spíše ke smíření. Tato kanadská konverzačka o umírání a o strachu z budoucnosti mě bavila a přinesla spoustu zajímavých otázek. Umírám já a se mnou i můj svět. Přijdou mladí barbaři, kteří rozmetají to všechno, co znám? Film asi není pro každého a velmi záleží, v jaké náladě a v jaké životní situaci diváka potká. Pokud bych na něj narazil, asi bych si s chutí hodil opakování a hodnocení by se možná z průměrných tří hvězd na některou stranu posunulo. (15.03.2024)

4* Z kanadské tvorby jsem si nedávno pustil tuto intelektuální a sarkastickou konverzační komedii, která mi přiblížila tamní zdravotnický systém – no ještě zlaté Česko. Ale hlavně je to film o rodinném sbližování, odpouštění, přátelství a důstojnosti umírání. Své 4 hvězdy si plně zaslouží a doporučuji všem, komu jsou navozená témata blízká. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.10.2016)

Plně souhlasím s DDT. Tento film jsem dneska zhlédl a musím uznat, že je opravdu určet lidem minimálně ve středním věku. A to neříkám, že by se mi nelíbil, ba právě naopak byl úžasný a strašně moc se mi líbil. Hlavně herecký výkon hlavního hrdiny-umírajícího učitele. I když mi není více jak 30 let tento film mě opravdu dostal. (16.03.2004)