Transport z raja

Zajímavý pohled do Terezínského ghetta, který již pomalu přechází na svěží výrazové prostředky šedesátých let. Největším pokrokem je však civilní vnímání prostředí a navození jeho všednodennosti, do které se promítá i pravidelné vyhlašování transportu. Emoce jsou umírněny, pomalu zde ani nejsou na místě, i když to způsobuje, že film jako celek působí chladně až odtažitě. Tváří se spíše jako mozaika uzavřena právě rámcem nutnosti opuštění tohoto "ráje". Hlavní hodnota tkví tedy v "novém pohledu" kterému je celé prostředí ghetta filmově podřízeno. V našem filmu už nebyl obraz Terezína dalšímu přiblížení skutečnosti podroben, spíš opět stylizován či zjednodušován. (19.11.2009)

Tisíce lidských osudů, uvězněných ve zdech terezínského ghetta. Město, které Vůdce daroval Židům. Láska, naděje, zoufalství, čekání na smrt. A také nekonečnost čísel. Lidé jako čísla. Už nikdy jako ovce! Lustigova literární předloha nabízí silný sugestivní příběh, který se prostřednictvím filmového obrazu stává nadčasovým poselstvím mimo rámec své doby, což může být částečně dáno také použtím ryze moderních prvků (vynikající hudební motivy z pera Jiřího Sternwalda včetně tragikomicky jiskřivé písničky). Snaha nalézt v zoufalé situaci alespoň několik šťastných chvilek se dnes jeví jako tichá, přesto troufalá vzpoura proti totalitní zvůli. Přesný výběr hereckých představitelů na obou stranách barikády – židovské (Štěpánek, Řanda, Brodský, Vinklář, Pešek, Štěpničková a celá plejáda dalších) i nacistické (Prachař, Vršťala) – zahrnuje do svého středu také nastupující generaci mladých v čele s Josefem Abrhámem, Františkem Němcem, Jurajem Herzem i teprve sedmnáctiletým Ladislavem Potměšilem. Mrazivý pocit ze závěrečné sekvence filmu – odjíždějící transport dvou tisícovek židovských obyvatel terezínského ghetta, bez milosti odsouzených na smrt – přetrvává i po opakovaných shlédnutích a zdá se, že jen tak nevymizí ani po bezmála půl století, které již od vzniku Brynychova snímku uběhly. (22.04.2014)

Mimořádně depresivní a působivý film, pro mě jeden z nejlepších filmů tzv. Nové vlny, a jeden z mých nejlepších filmových zážitků poslední doby. Ani netušíte jak jsem byl potěšen faktem, že tento film těsně před vánocemi, odvysílá ve svém filmovém klubu opět po nějaké době ČT. Vždyť už ho náročný televizní divák pomalu ani nezná.. Film se nám snaží zachytit lidské osudy obyčejných lidí, svázané navíc tou dusivou a tíživou atmosférou Terezínského ghetta a snaží se nám ukázat, že ani v nesmírném ponížení neztrácejí všechny ty lidé důstojnost a dovedou se i vzepřít. Jsou to vlastně vesměs jen prostí a obyčejní lidé, všichni postavení před tragickou životní zkoušku. Ladislav Pešek (starý vězeň Roubíček) podal neuvěřitelně silný a sugestivní výkon (i když ne přímo hlavní, stačilo pár minutek na obrazovce) a jeho výrok "Už nikdy jako ovce" se mi vryl nadobro do paměti. Všichni tito lidé marně se bránící nacistickému šikanování a zlovůli ve zdech ghetta ve mě zanechali skutečně silný nejen filmový dojem. Tuto Peškovu poválečnou roli bych snad jen srovnal s rolí ve filmu O Ševci Matoušovi. Rovněž tragická. Dále skvělý byl i starý žid Lowenbach (předseda židovské samosprávy), hrdinně odmítnoucího svůj podpis pro seznamy deportovaných v podání Zdeňka Štěpánka, či obersturmführer SA Moritz Herz kterého přesvědčivě s hrůzou v jeho výraze zahrál Ilja Prachař. Předlohou k tomuto filmu nám byli povídky ze sbírky Noc a naděje od známého židovského spisovatele Arnošta Lustiga, který sám na vlastní kůži poznal toto prostředí v ghettech v Terezíně, Buchenwaldu a v Osvětimi, avšak v roce 1945 se mu podařilo uprchnout s tzv. pochodu smrti. Asi to nejlepší od Zdeňka Brynycha co jsem zatím od něj viděl, co si budeme povídat jeho filmografie je přeci jenom značně nevyrovnaná a kolísavá. (11.12.2006)

Ďalšia depka z 2. svetovej vojny/holocaustu na našom (bývalom) území. A možno aj najchladnejší a divácky menej príťažlivý, ako iné príspevky k téme. Chlad je vyjadrený často osovo symetrickou kamerou, pohybom postáv v priestore akoby v smrteľne naaranžovanom predstavení. Často sledujeme prázdne ulice geta, kde znenazdajky prebehne nejaký človek a obraz dopĺňa zvuk jeho krokov. Jednotlivé príbehy postáv sa v priebehu filmu nezačnú vyvíjať, ony sa stávajú z konkrétnych ľudí postupom času členovia "stáda oviec" (citované z filmu). Inak prehliadka neskoršej českej hereckej elity, niektorí známi herci tu sú ešte veľmi mladí. 70% (19.09.2015)

"Co to je?" "Ovce z Lidic..." Obraz rezignovaných zvířat v ulicích terezínského ghetta lze vztáhnout i na židovské vězně, kteří předstírají šťastný život ve městě "darovaném Vůdcem", přitom však neustále mají sbalené kufry v předtuše dalšího transportu na východ. Kolektivní "hrdina" a vynikající reportážní kamera. (19.04.2011)