Žižkovská romance

Působivé drama věrohodně vystihující prostředí pražského Žižkova. Je natolik civilní hereckými výkony, dobovými reáliemi i prostinkým příběhem, že zcela uvěříte, že se to přesně tak mohlo stát. I Renata Olárová svým úsporným herectvím a všedním neatraktivním zjevem sem zapadá a přidává příběhu na věrohodnosti, ačkoliv kdysi při prvním shlédnutí jsem se sama podivovala, co na ní tak sympatický a ženami obletovaný muž, jakým byl v tomto filmu Jiří Vala, viděl. Ta atmosféra je natolik přirozená, že by mě docela lákalo zajít se tam na chvilku projít, nejezdila ani neparkovala tam totiž skoro žádná auta. Ale zároveň souhlasím s názorem, že tenhle film není pro mladé. (28.11.2012)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)

Svet pavlačových dvorov, komunikácie naprieč balkónmi. Na príklade pár poštáriek, stavbárov a šoférov vystihnutá rázovitosť života mestského proletariátu. Zároveň: Príbeh lásky. V nej: dôležitosť prijatia partnera. So všetkým, čo si priniesol z minulosti. Osobitý humor. Železničný kraj obklopujúci baráky. Preplnené krčmy. Živý, plastický film zachycujúci pulzovanie robotníckej mestskej štvrti s pochopením, čarom humorom i smútkom. Zrelý debut. 88% (08.08.2013)

O více než dekádu předtím, než se Brynych ostudně vrhl do spárů normalizačního „uklízení“, točil dobrý filmy. Fakt. Tady, jakoby jeho inspiračním zdrojem byly ty nejlepší fláky italského neorealismu, i tady se řeší tehdejší závažný společenský problém. Ano, mít v 50.letech nemanželské dítě bylo pro tehdejší mladý holky velké trauma, doprovázené nepochopením okolí, dneska už na to samozřejmě sere pes. A nejenom, že tehdy debutující, netuctově krásná Renata Olárová to herecky podchytila znamenitě – dneska by se za podobné role rozdávaly České lvy – ale i svižná režie tomu strašně pomáhá, té autenticitě. Kamera je pořád rozpohybovaná, s několika skvělými vizuálními nápady a hlavní herečce je více než důstojným partnerem „Brad Pitt našich babiček“ Jiří Vala, který tu skvěle snoubí floutkovskou bezprostřednost s pochybnostmi. Navíc potěší, že slovo „soudruh“ tu zazní jen v jedné jediné scéně a nějaký budovatelský étos tu zcela chybí. Největší hvězda 50.let Jana Brejchová tu má jen malou roličku rozjívené blbky a Eduard Cupák je tu upozaděn úplně. Samotný závěr je netypický, ale o to zajímavější. (29.06.2024)

Představitelka hlavní postavy se sice chová často jako z jiné planety ,ale přesto mám ten film rád a to i s povedenou ústřední melodií-písničkou,ta má možná velký podíl na atmosféře té doby.Těžko říct zda R.Olárová umí hrát,nebo byl záměr režiséra, aby byla taková "mimoňovská" v ničem jiném jsem ji neviděl. Velké plus je neformálnost jednání postav, v době socformalismu nevídaná. Píseň z filmu  se jmenuje Sbohem smutku, žije vlastním životem a stává se ve své době velmi populární. Zpívá Jiří Vala, hudbu složil Jiří Sternwald a text Pavel Kohout. Dům kde bydlí Helena je Hořanská 3, Praha-Žižkov je to zajímavý dvojblok z vnitřním traktem který mate tím že zvenku vypadá o dost jinak než zevnitř... https://mapy.cz/s/3x8eb 2019.... (09.12.2009)