Žižkovská romance

Kýčovitá love story - melodrama - svobodné matky pražského Žižkova 50. let. 1) Námět nevýrazný, scénář tuctový, herecké výkony rozmanité, v případě hlavní hrdinky dokonce se svou kvalitou a pojetím blížící příšernosti._____ 2) Pro dnešního diváka má však film své kouzlo. Je to kouzlo, pravda, nezamýšlené, ale i tak silné. Herci hrají, kameraman kameruje, auta jezdí...radostně a s chutí. Je tu cítit příslib nových zítřků, ne těch socialistických, ale civilních, je to políček budovatelským agitkám, ono orwellovské "něco" Winstona Smithe, které nejde zlomit či zničit, které tu stále je navzdory útrapám a útlaku. Na filmu je cítit, že jde s dobou, že hledá (nebo spíše kopíruje) nové postupy neorealistů, že se prostě snaží. Co na tom, že místy snaha vyznívá směšně až trapně (naivní dialogy, melodramatické herecké výkony, nervy drásající hudba)._____ 3) Uplynulé půlstoletí přidalo filmu další nezamýšlený aspekt. Film představuje autentickou podobu tehdejšího života. Autoři možná ani nepomysleli na to, jak bizarně bude po létech působit život v pavlačovém domě, v jediném pokojíku, koruna dvacet za pivo nebo "chuligánština" hlavního hrdiny, který, považte, si pískne na píšťalku železničáře, jenž před ním trubkovitě stojí, ohromen takovým chováním._____ 4) A další velká přednost. Film dokumentuje tehdejší podobu části Žižkova (křižovatka Bulhar, bývalý hotel Vítkov a další). Pomalé téměř dokumentární záběry vypovídají o kvalitě života více, než kilometry tehdejších agitačních filmů. Stovky a stovky nejrůznějších detailů, které všechny odnesl čas, zachoval tento film a především za ně mu dávám slušné ohodnocení. (02.01.2009)

Svet pavlačových dvorov, komunikácie naprieč balkónmi. Na príklade pár poštáriek, stavbárov a šoférov vystihnutá rázovitosť života mestského proletariátu. Zároveň: Príbeh lásky. V nej: dôležitosť prijatia partnera. So všetkým, čo si priniesol z minulosti. Osobitý humor. Železničný kraj obklopujúci baráky. Preplnené krčmy. Živý, plastický film zachycujúci pulzovanie robotníckej mestskej štvrti s pochopením, čarom humorom i smútkom. Zrelý debut. 88% (08.08.2013)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)

Působivé drama věrohodně vystihující prostředí pražského Žižkova. Je natolik civilní hereckými výkony, dobovými reáliemi i prostinkým příběhem, že zcela uvěříte, že se to přesně tak mohlo stát. I Renata Olárová svým úsporným herectvím a všedním neatraktivním zjevem sem zapadá a přidává příběhu na věrohodnosti, ačkoliv kdysi při prvním shlédnutí jsem se sama podivovala, co na ní tak sympatický a ženami obletovaný muž, jakým byl v tomto filmu Jiří Vala, viděl. Ta atmosféra je natolik přirozená, že by mě docela lákalo zajít se tam na chvilku projít, nejezdila ani neparkovala tam totiž skoro žádná auta. Ale zároveň souhlasím s názorem, že tenhle film není pro mladé. (28.11.2012)

Existují bezesporu filmy, jejichž atmosféra doslova stojí a padá s legendární pražskou čtvrtí. Režijní debut Zbyňka Brynycha představoval zároveň jeden z prvních českých pokusů o neorealismus, soutěžil na prestižním festivalu v Cannes, a co ztrácel na poněkud kýčovité milostné zápletce, to vynahrazovaly oprýskané žižkovské fasády, pavlačové činžáky a moderní filmová řeč. Civilně vedené herecké výkony hlavních protagonistů v čele s Jiřím Valou, Eduardem Cupákem a mladinkou Janou Brejchovou pomáhají i dnes, po více než půl století oživit genius loci jedné z nejznámějších pražských lokalit. Zajímavostí potom zůstává jedna z mála filmových rolí dnes již pozapomenuté Renaty Olárové, dcery významných českých architektů Oskara a Elly Oehlerových. (08.03.2012)