Vortex
Obsahy(1)
Psychologická dráma je príbehom manželov, ktorí sa snažia vysporiadať so strasťami staroby. Noé tentoraz upustil od svojho charakteristického hypnotického vizuálu. S obrazom sa však kreatívne pohral rozdelením na dve polovice, ktoré umožňujú sledovať dej súčasne z pohľadu oboch hlavných postáv. Tento formálny postup výrazne pomohol vytvoriť ďalšie mimoriadne dielo autorského tvorcu, ktorého filmy Climax, Love či Enter the Void patria medzi vyhľadávané festivalové formálne aj obsahové provokácie. (MFF Cinematik Piešťany)
(viac)Videá (4)
Recenzie (29)
Real-time dokumentaristická odysea o stárnutí a umírání v nekompromisním podání kontroverzního tvůrce, který se nebojí tnout do živého a neuhne v momentech, kdy ostatní stříhají a odvracejí kamery tak, aby si divák mohl "domyslet" zbytek. Gaspar Noe zprostředkovává komplexní zážitek odlišným stylem, který někomu vyhovuje, jiní odchází během projekce. Vortex není o tom vidět ho vícekrát, ale o tom, prožít ho v kině jen jednou, ačkoliv je to chvílemi velmi těžké, až nesnesitelné. ()
Gaspar Noé tentokrát upustil od vizuálních libůstek a stroboskopické zběsilosti a přinesl na plátno vcelku konvenční, lidský příběh o stařeckém strádání a ztrátě sil. Bohužel po Hanekeho Lásce a třeba i nedávném emocionálně zdrcujícím The Father už Vortex i přes své autorské uchopení se specifickým rozdělením obrazovky na dva pohledy působí jako nošení dříví do lesa. A co hůř, je to i dost úmorná podívaná, jež chvílemi hodně přešlapuje na místě a je o dost delší, než by bylo zdrávo. Musím přiznat, že takto vyčerpávající sledování jsem dlouho nezažil. Pokud vám po projekci Vortexu zešediví jen stovka vlasů, budete na tom ještě dobře. Mám z toho rozporuplné pocity, ale pokud mohu něco bezpečně vyzdvihnout, tak to, že legendární režisér Dario Argento je přirozený herecký talent, kterého někdo do výrazné role měl obsadit už dávno. [KVIFF 2021] ()
Nikdy bych si nepomyslel, že režisér tak extrémních a drsných filmů jako Gaspar Noé dokáže natočit tak silně citlivé a empatické drama... stejně tak bych nečekal, že v hlavní roli artového filmu uvidím hrát horrorového režiséra Daria Argenta (zde již ve věku důchodcovském). Nadchl mě už začátek s krásně stylizovaným, přitom úplně jednoduchým videoklipem ke klasickému šansonu, jenž může evokovat cokoliv z mládí dvou letitých manželů, aktuálně již ve stavu pravidelného boje s nevládností, nemocí či duševním postižením. Vizuální forma s rozdělením plátna na dvě obrazovky nejen umožňuje sledovat obě hlavní postavy ve stejnou dobu, ale prohloubuje i jejich vztah, kdy máte často pocit, že sledujete dva naprosto od sebe oddělené lidi v odlišných světech, přestože je v dané chvíli dělí od sebe někdy jen pár metrů. Tento vztah i díky všemu, co tak vysoký věk obnáší, již nebude nikdy jako dřív, přesto občas dokáže potěšit záblesk pocitu, že stále si ti dva dokážou najít chvilku vzájemného respektu, tolerance a že jsou si v potřebné chvíli pořád vnitřně „přepojeni“. Vyčerpávějící sledování plné zdánlivé beznaděje zpestří po třičtvrtě hodiny návštěva syna s malým vnučkem a od chvíle rozvíjení mezigeneračních vztahů jsem byl ještě více lapen do pomalého vyprávění, evokující někdy až autentické sledování civilního záznamu. Režisér ve spolupráci s herci silně proniká do nejhlubší intimity svých postav, činí tak ovšem účinným, výhradně psychologickým způsobem. Upoutala mě i druhá vrstva, která ukazuje filmovou vášeň starého pána. Jeho pracovní pokoj je plný filmový knih a plakátů, přičemž po rozlučce se záběry na opuštěný byt jakoby se tímhle Gaspar Noé pozdně loučil také s jednou dávno zašlou filmovou érou. Noé tímto stvořil jakousi svou „Kočku 21. století“ a ukázal, že zcela mistrovsky dokáže natočit intenzivní film (pokud chce!) i bez násilí, sexu, porůzných úchylností a nekonečně blikajících světel. [90%] ()
Obraz je rozdělen na dvě půlky čtvercového formátu, takže vždy nezávisle na sobě sledujeme vlevo bábu a vpravo dědka (nebo naopak), a občas, když jsou oba blízko sebe, je na obou půlkách obrazu tatáž scéna z mírně odlišných úhlů. Nápad je to super, bohužel slouží jen k tomu, jak banálnímu příběhu dát originální formu, a už s ním není nijak poutavě či hravě pracováno (rozhodně nečekejte nic jako videoklip Cibo Matto - Sugar Water od Michela Gondryho!). Noé to natočil strašně nudně a je to nesnesitelně dlouhé. Jen díky docela působivým posledním 20 minutám jsem hodnocení zvedl na dvě hvězdy. ()
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Reklama