Žeriavy tiahnu

Film je sice prostoupený vlastenectvím a přesvědčením, že morální povinností jedince je položit oběť pro dobro kolektivu, ale nejde o nic, co by ho činilo "propagandistickým" - to jen ideologie, které už se přežily, nebo zrovna nejsou v naší společnosti dominantní, jsou pro nás v uměleckých dílech nápadnější a více viditelné. Jeřábi táhnou nicméně stojí především na humanistických základech a strojenost dříve oficiálního socialistického realismu přímo odmítají - když třeba za Borisem dorazí kolegyně z továrny a spustí naučený proslov o práci a plnění plánu, otec rodiny je hned usadí s tím, ať už jsou ticho a raději se napijí. ____________ Přes důraz na lidské osudy se Jeřábi neuchýlili k realistické estetice a jsou naopak poměrně silně stylizované. V rovině herectví a typizovanosti postav to možná chvílemi úplně nenadchne (viz Markovo mnohanásobné provinění, abychom si byli opravdu jistí, že je to darebák), v rovině filmového stylu však snímek nabízí unikátní zážitek. Krom mimořádně působivých obrazových kompozic (postavy na náměstí obklopené protitankovými zátarasy, válečné scény v bažině) nadchne Kalatozovo dílo zejména virtuózním užitím jeřábových jízd - třeba scéna, v níž Veronika / Bělka / Veverka běží po bombardování do bytu svých rodičů je ztělesněním čiré filmařské brilance. (02.02.2014)

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. (14.12.2010)

Tento film mohol vzniknut az po smrti Josifa Vissarionovica Stalina v obdobi destalinizacie a chruscovovskeho tani. Sovietsky film rezisera Michaila Kalatozovova sa vysielal aj v byvalom Ceskoslovensku a ja som si jeho projekciu po dlhom case opat zopakoval. Krasny pribeh o laske on + ona, do ktorej zasiahne Velka Vlastenecka Vojna ma stale co ponuknut, lebo II. svetova vojna je v ramci dejin 20. storocia uz vlastne folklor : vieme prakticky vsetko od A az po Z. Poniektori to uz prehanaju - idu zbytocne do hlbky a ak to takto pojde dalej, budeme zachvilu vediet aj to, ci Georgij Konstantinovic Zukov cistil hajzly po vysrani v smere pohybu hodinovych rucicek alebo proti! A nepochybne budeme vediet aj to, aky typ hajzlovej kefy pouzival a kde ich chodil nakupovat. To vsak tu nepatri. On sa musel v dosledku vojny od nej odlucit a neskor pocas bombardovania sa tato pani Tatjana Samoljova opat vydala za akehosi Marka. A moze sa rozbehnut pribeh. Herecke vykony su tu dost o nicom a chybaju realne sceny /aspon chcelo to vybuch tanku alebo zhorenie nejakej drevenice/, a nuda TeptiChumbanzial dostala isty priestor, a to nie je dobre. Potesi aspon optimicky koniec vojny a tym aj filmu. V ramci mimoamericke vojnovej kinematografie vsak rozhodne silny snimok. 80 % (18.04.2015)

Intimní a intenzivní film. Málokdy jsem se s hrdiny sžila tak rychle a sama cítila jejich emoce. Stali se mými přáteli hned od prvních scén. Dovádivá Veverka a přemýšlivý seriózní Borja jsou lidi, které bych ráda pozvala na návštěvu. ___ Herecké výkony nejde dostatečně vyzdvihnout, oni to snad doopravdy žili. Příběh je zdánlivě prostinký, ale kolik různých emočních rovin a psychologických odstínů se za ním skrývá. ------ Ano, občas je něco šablonovitého - buržoazní dámička na komunistické Sibiři, bezpáteřní Marek, jeho prospěchářský šéf, ale to se dá odpustit a dokonce i přijmout u filmu, jehož vyznění je jednoznačně protiválečný apel a poklona obyčejným lidem v příšerných časech. Tohle klišé však dokázal film oživit a prodchnout vášní. Připočtěme k tomu artovou kameru, její lichoběžné úhly, které nám však hrdiny ještě více přibližují. Uvolněnost prvních milostných scén střídá nervózní napětí, kdy jenom bez dechu čekáme, jak se s ním Veverka vypořádá. Protože je jak tikající bomba, která může stejně tak dobře skončit výbuchem a sebezničením, jako tím, že nabere druhý dech. V některých scénách exaltované ruské herectví beru, jsou prostě emocionálnější než my. SOUHRN: Když válka zasáhne i rozkošnou Veverku. (21.03.2020)