Žeriavy tiahnu

Umělecký dojem za 100%, sám příběh však není natolik silný, působí uspěchaně, charaktery jsou málo prokreslené (zřejmě na úkor času věnovaného originální kameře) a konec nekoresponduje s dosavadním laděním díla. Úžas nad promyšleností obrazů ruší okamžiky "sexuchtivě" vytřeštěných Markových očí, degradující výrazový pokrok zpět k němým filmům. (03.04.2010)

Zajímavá a nápaditá kamera ještě vylepšuje už tak dobrý válečný film, který se na válku dívá ze značně neobvyklého pohledu, z týlu. Hlavní hrdinka je skvěle zahraná a uvěřitelná a ta tragédie, která ji zasáhne v průběhu filmu, má tu moc, že dokáže pohnout i divákem. Ruský film z dob Sovětského svazu, ale to, co bylo typické pro socrealistické filmy předchozích let, je zde spíše zesměšňováno. (19.04.2010)

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Trošku mi to připomnělo Návrat do Cold Mountain, minimálně po obsahové stránce. Udělané to však bylo o poznání mizerněji, což však vzhledem k roku výroby a zemi původu není až takový div. Alespoň byl ale příběh napsán zajímavě a netuctově, takže se na to i díky krátké stopáži dalo docela v pohodě dokoukat. 60% (14.02.2017)

Režijní, kameramanský a střihačský(!) koncert pod opravdu minimálním a dobově pochopitelným ideologickým nátěrem; báječně napsaný scénář, důrazem na ironii osudu upomínající na knížky Johna Irvinga. Kdysi na semináři střihové skladby u prof. Fišárka vznikla po předvedení ukázky z Jeřábů lehká kontroverze – části, ne-li většině přítomných se zdálo, že kvůli hodně stylizovanému herectví nemají filmy tohoto typu dnešnímu divákovi co říct. Pravil jsem tenkrát, že to, že jsme si v kinematografii zvykli na tzv. civilní herectví a vůbec snaživé předstírání reality, neznamená, že je to jediný správný způsob dělání filmu, a myslím si to doteď. Scéna umírání v mokřinách mi zůstala zaseknutá v paměti od dětství jako jeden z formativních filmových zážitků, ale silně emotivně, skoro až duchovně působivá je celá hodina a půl, je-li člověk příslušně ustrojen. Jsem rád, že já jsem. (10.08.2012)