Nezralé maliny

Veliké zklamání. Kromě toho, že je to celé „papundeklové“, což by se při televizním formátu dalo odpustit, jsou (přes slušné herecké výkony) nepřesvědčiví i herci sami. Podobně jako závěrečná pointa s latinským nápisem je totiž celý příběh značně banální a svou „hloubkou“ sice vyhovující komunistickému vidění světa, ale nikoli lidem z masa a kostí. Samotný „objev“ v podobě zjištění, že nepříjemní spoluobčané nejsou pouze zlí, ale spíše nešťastní lidé je sice sympatický, ale lokajské dotvrzování loajality komunistickému režimu, které tento „objev“ doprovází činí film značně nestravitelným soustem. I v podmínkách reálného socialismu vzniklo dost filmů, které tutéž myšlenku sdělují lépe a bez idelogických klišé. (08.10.2006)

Místy už herci zvetšelí a těžko koukatelní, ale i tak... Miloš Nedbal obdržel po premiéře snímku titul Národního umělce a dával si to souvislosti se svou životní rolí Šandrocha právě v této inscenaci a byl scénáristovi Hubačovi do konce svého života za to vděčný. Natáčelo se v Praze,Panenských Břežanech v Telči. Závěrečná epická scéna usmíření a  rozhoupávání zvonu byly natočena v Telči na náměstí Zachariáše z Hradce v Kostele sv. Ducha.  V roce 1984 adaptoval film scenárista Hubač pro Národní divadlo, kde se hrála pod názvem"Stará dobrá kapela". (24.08.2014)

Nádherný herecký koncert (a opravdu doslova koncert, neboť pánové hrají i na hudební nástroje :)) legendárních českých herců "prvorepublikové" generace. Mám rád Miloše Nedbala, Františka Filipovského i Ladislava Peška, ale skoro nikde si je až tolik naplno neužívám, jako právě v zdejší sešlosti z dílny páně Hubače. Bardi krásně během let prozřeli, a o 13 let mladší Ota Sklenčka mezi ně báječně zapadl. Zbývá se jenom kochat hereckým mistrovstvím v příběhu o úspěšné cestě hledání lidského porozumění, s krásně rozjímavým defilé dávných radostí i bolestí, mezi nimiž na malém prostoru dojde i na zmínky o obětech koncentračních táborů a válečných bitev, stejně jako událostech únoru '48 a sprna '68 – dat, která řadu lidí neodvratně rozdělila od sebe. Scenáristu Hubače podobná témata přitahovala a mnohokrát na poznámenání podobnými událostmi upozorňoval čistě okrajově (viz. i Mapa zámořských objevů) a pokouší se s nimi vyrovnat. V centru dění pak pro změnu stojí vyrovnávání se s dávnou soukromou rivalitou mezi dvěma spolužáky i vyrovnání se s promarněným životem, přes který může mít pořád i v pozdním věku smysl žít. Výjimečný televizní film o výjimečném setkání, který ve mne vyvolává jednou úpřimný úsměv a jindy naoplátku zamrazí. Nezralé maliny jsou moje dlouhodobá srdcovka. A Miloš Nedbal je coby Šandroch opravdu neodolatelný morous, u jehož hlášek (poté, co mi ho kdysi při prvním zhlédnutí bylo skutečně líto) se musím smát. 95% (08.12.2019)

Pan Hubač napsal spoustu krásných příběhů, které se nezapomenutelně zapsaly do dějin české filmové a televizní zábavy. Nezralé maliny mně osobně ale nějak nesedly, něco mi chybělo, něco přebývalo, nějak jsem se nenapojil. A taky mi vrtá hlavou, proč se inscenace jmenovala právě takhle, myslím, že o tom žádná zmínka nepadla. Dopisy s Willy Brandtem bych pochopil, ale Nezralé maliny nikoliv. (22.01.2017)

Špičková televizní inscenace předlistopadového období se zaslouženě dočkala i svého divadelního ztvárnění pod názvem - tady hodně pátrám v paměti - STARÁ DOBRÁ KAPELA (budu vděčen za případnou korekci). Příběhy jen zdánlivě moudrého, smířeného stáří naznačují jak složitosti života v normalizačním Československu, tak zklamání z iluzí a snů, jež s sebou přinesl únorový převrat 1948. Geniální scénář, skvělá režie a velcí herci vytvářejí nezapomenutelnou podívanou, v níž to opravdu jen jiskří smutkem, veselím, rivalitou, malostí i velikostí všedního a současně i svátečního dne života. MALINY jsou bilancí jedné generace, té, která vystudovala ještě málem za monarchie, do života vplula během prvních let První republiky a po prodělané okupaci v ještě zralém věku vplula naplno do poúnorové skutečnosti. Připočteme-li k tomu skvěle vystavěné scény (Šáňova extempore v Domově důchodců, "hrací" scény studentské kapely či marné tužby po třídní krasavici, která umírá těsně před srazem na rakovinu v nemocnici) a mohutný věžový závěr, spojený se sladce pošetilým a krásným vyzváněním, uzavírá se tím obraz nezapomenutelného díla, které si nás podmaní jak obsahem, tak formou. Tímto skvělým dílem se s námi loučila silná, hvězdná herecká generace (Šejbalová umírá v roce 1981, Nedbal 1982, o několik let později je následuje Ladislav-Lála Pešek); loučila se krásně a nezapomenutelně. Jsem rád, že nejen v očích pamětníků. (26.10.2010)