Můj nejmilejší bar

Občas v baru najdete člověka, co je tam častějc než doma. Usrkává ze sklenice, v ruce cigareta, skelnej pohled. Je považovanej za odpad, nulu, verbež. Steve Buscemi přijde o práci, přítelku mu přebere kámoš a čekaj haranta, takže je v baru víc než dřív. Pak začne rozvážet zmrzlinu a trochu nešikově svede semnáctku svýho kámoše. Někdy je život krutej natolik, že hledáme odpověď na dně sklenice nebo v gramu prášku. Ale je to správná cesta? Po tomhle filmu už vim, že alkohol to nevyřeší. A můj oblíbenec Steve nejen skvěle zahrál Tommyho, ale ještě se ujal režie. Respekt. (22.08.2009)

Možná to bude znít trochu idiotsky, ale tenhle film mi (s trochou nadsázky) změnil život. Když jsem Můj nejmilejší bar viděl poprvé asi před 10 lety, což bylo v době, kdy jsem makal v jedný zmrdofirmě zavřenej někde v kanclu, tak jsem si řikal, že bych vlastně docela bral takhle nějak žít. Rozvážet zmrzlinu někde v papundeklový čtvrti a pak si vypít pár piv a panáků v nejmilejšim baru, to by byla paráda. Přestože hlavní postava tady působí spíš jako takovej zoufalec a lůzr, tak mně ten Tommyho život připadal velice pohodovej. V tý době jsem prostě začal svůj další život směřovat k nějaký pohodovější práci. A je to docela zajímavý, ale já jsem opravdu začal díky nějaký shodě okolností pracovat jako automechanik, přestože moje vzdělání bylo gymnázium a neměl jsem absolutně žádnou praxi. Několik let jsem teda pracoval jako automechanik, pak jsem se stal nezaměstnaným automechanikem a nakonec jsem se teda dostal k rozvážení pizzy (tady se to trochu liší, protože ve filmu Tommy rozváží zmrzlinu). No prostě jsem si prožil podobný životní situace jako Tommy. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem si ty svoje životní etapy barovýho povaleče, nezaměstnanýho automechanika a rozvozce pizzy rozprostřel do delšího časovýho období. A ještě teda narozdíl od filmu nemám problém s tim, že bych nějaký ženský udělal dítě (nebo o tom aspoň nevim). Ale až na pár rozdílů, je ten film jak z mýho života. Co víc k tomu napsat? Možná to neni nejlepší film na světě, ale je to prostě moje srdcová záležitost. (10.05.2018)

Rozhodně zajímavý film, který ale mě osobně příliš neoslovil. Nebylo to špatný, to ne, oni ty filmy o ztroskotancích maj něco do sebe, ale bylo to spíš takový odnikud nikam. Chyběl mi tam nějakej větší děj, rychlejší tempo. Všechno šlo tak pozvolně, jakoby to opravdu byl dokument ze života nastávajícího alkoholika. Buscemi je borec, to jako jo, i ta režie mu sedla. On prostě má ten kukuč na ty loosery. Výborně mu tam přihrával Mark Boone Junior, takovýho šéfa mít, to je fakt sen. Sedlo to tam všem hercům a všichni odvedli dobrou práci (dokonce i Baldwin, kterýho nemusim ani jednoho). Chloe Sevigny vypadá dobře, takže to šlape. Ale jak už jsem zmiňoval, pro mě tam něco podstatnýho chybí, něco, kvůli čemu bych to chtěl vidět znovu. Takže já za sebe dávám 60% (18.07.2010)

Steve Buscemi není Woody Allen a ze tří klíčových filmových aktivit „hraní, psaní, režírování“ by měl obstarávat maximálně dvě, protože když si naloží vše dohromady, spíše mu to nesvědčí. Pak je totiž úplně jedno, že manifestuje vochmeláckou indie sféru na předměstí, že variuje Štamgasta / Faktótum a že se zřetelně přimyká k romantické kultuře vytvářené geniálním jedincem pro elitu kvůli vyšším ideálům humanity a morálky, protože součinností všech tří aktivit nad sebou tvůrce zpravidla ztrácí kontrolu, a potvrdilo se to i tady. A beztak v tomhle filmu vidím jistý pokrytectví, protože Buscemi je za prvý součástí mainstreamové kinematografie a k těmhle svým autorským projektům si v zásadě v mezidobích vždy pouze odskočí, a za druhý se podobný nezávisláky většinou neodehrávají ve městech, ačkoliv na ně paradoxně lidé z měst chodí, a naopak diváci z periférie povětšinou na podobný kvazi-existenciální zpovědi nejsou zvědaví a namísto nich sáhnou po Rambovi nebo novém Stathamovi. ____ Jestliže film nabádá k lidské sounáležitosti, nabízí tím ozřejmění fráze „jsme na jedné lodi“. Totiž každá lod svazuje posádku stejným osudem, a proto nevyhnutelně i vzájemně sobě podobným názorem. Metafora lodi je tak velkolepou alegorií vzájemnosti a kolektivu. Snad i proto se určité části středověkých katedrál nazývají lodě. Chrámová loď je hmatatelným a teritoriálním symbolem lidské pospolitosti, závazku ve víře a v důvěru vzájemných ekonomických vazeb. Chrámová loď a hospoda jedno a to samé jest, to tvrdí Buscemi a to tvrdím i já. (15.12.2008)

Steve Buscemi režíroval i hrál hlavní roli. Styl příběhu, dlouhé a pomalé záběry a malé pravdy o životě, mi připomněly ´Smoke´ (1995) a ´Coffee and Cigarettes´ (2003), ale ´Trees Lounge´ mi nepřišel tak silný a zajímavý jako tyto dva filmy. Spíše tento příběh vyzněl jako agitka proti vysedávání v baru. Každý, kdo do baru přijde a uvízne tam, ztrácí svůj život venku. Také osazenstvo baru nejsou skuteční kamarádi. Barmanka vyklopí na požádání každému všechno, co ví o vás. A když pak jednoho ze stálých zákazníků odveze záchranka do nemocnice, všichni se sice shodnou na tom, že by ho někdo měl jít navštívit a zjistit, jak se mu daří, ale nikdo se k tomu nemá. Až dopijou. Tento bar je takový bludný kořen. (03.03.2015)