Kráska dňa

Po zhlédnutí Krásky dne mám chuť Trierově Nymfomance odebrat nějakou tu hvězdičku. Tématická podobnost je markantní, rozdíl v hloubce vhledu, v úspornosti vyjádření i estetice provedení propastný. Navíc vidíme, že ačkoli si Buňuel velmi pozorně všímá zúčastněných mužů, jeho film je skutečně o titulní ženské hrdince, kdežto Trierova Nymfomanka je vlastně právě o těch okolních mužích (ani v jednom z obou filmů samozřejmě nejde o žádnou nymfomanii, alespoň ne ve smyslu diagnózy). V této souvislosti mi to nedá, abych se nepřiznal k dojmu vtažení (mužského) diváka do hry: Trier k tomu má zásadní mužskou postavu Seligmana, Buňuel nenápadnou zcela vedlejší postavu dcery hodné bordelové posluhovačky: archetypální "francouzská školačka", tak nevinná a nedotčená, tak půvabná, tak nezletilá, že musím s prof. Čepelkou konstatovat "nuda nuda šeď šeď". Co jsem to chtěl, jo: Oba filmy mají společnou i hru s různými vrstvami reality či fikce. Ale zatímco Trier si v Nymfomance pohrává s realitou pomocí "metasložky" díla, bez níž je onen film neúplný, Buňuelovi stačí zůstat v dílu samém, an prostě prokládá reálné výjevy představovými, aniž by považoval za nutné je od těch realistních odldělit, ba naopak záměrně nechává nakonec diváka v nejistotě, co z toho tedy je reálný děj. To není nějaký laciný efekt: Stejně jako kdysi v knihách Ladislava Klímy, jde i v totmo Buňuelově filmu o to, rozdíl mezi realitou a snovou fikcí zcela setřít, převést jejich dějové sekvence do jediné skutečnostní dimenze, a to nikoli pouze jako metodický prvek zvláštní poetiky nebo jako vzájemně se vysvětlující svébytné složky, nýbrž právě jako jednotnou skutečnost, která se děje a v níž platí jiné zákonitosti než lineární dějová kauzalita. Ještě něco pojí tento film s Klímou: je to Marcel, prototyp fatálního bezohledného panovačného milence. Jak je u Klímy typické, jde i zde o šestákového banditu, vyvrhele střídavě bez prostředků, který ale v každém okamžiku ve vztahu ke světu absolutně dominuje a jehož vůle k činu a nesmlouvavému přivlastňování si toho, co chce, je exkluzivní. Na jeho postavě se pak nejlépe ukazuje, že film se snaží nějak nahlédnout, jaké možnosti a potřeby přístupu k mužství žena má (přičemž ale Marcel je právě jen jednou z mnoha rozličných vzájemně se svářejících poloh - nutno doplnit nejen manželem, ale zvláště tím nepříjemným obdivovatelem, jakož i různými klienty). Explicitní sexuální a mezipohlavní tématika ale nemusí být nutně vnímána jako jediná rovina významu. Způsob Buňuelovy práce umožňuje brát ji též jako model obecné niterné komplementarity gravitace a odporu, empedoklovské Lásky a Sváru, k čemuž je sexualita potýkající se s vlastní tabuizací obzvláště vhodným prostředkem. O tom, co Buňuel tímto filmem zamýšlel sdělit společnosti, nechci nic slyšet, proto z komentářů předně doporučuji janissku a Magyar. Subjektiv právem zpochybňuje Pohrobkovu tezi, sám se však prohřešuje vlastní nabídkou odpovědí na otázku, "co tím chtěl básník říci". Jestli vás to zajímá, čtěte, Subjektivovi to myslí lépe než mně. Já ale tentokrát rozhodně dávám přednost Aelitě (zvláště jejímu "překonání hranice "já-cizí""). Doporučeníhodná je též kubojova odpověď pro PX zde v diskusi. Jinak jsem zcela spokojen s autorovou údajnou odpovědí na otázku po významu závěrečné scény, uvedené zde v zajímavostech, které ostatně všechny stojí za přečtení. (06.08.2014) (menej) (viac)