Kým sa skončí táto noc

Po vážném dramatu Boxer a smrť přichází Peter Solan se zdánlivě odlehčeným tématem. Na malém prostoru hotelové restauce se odvíjí banálně vypadající příběh. Všichni se chtějí bavit, seznamují se, tančí. Jak postupuje večer, odkrývají se nenaplněné sny, touhy, zklamání osobní selhání. Film má díky improvizovaným dialogům neuvěřitelně uvolněnou atmosféru, která se nakažlivě přenáší na diváka. Zvuk nalévajícího se Napoleóna vhání sliny do úst, příjemná hudba svádí k tanci. Atmosféra se mění skoro neznatelně a najednou je tu konfliktní situace, po předešlé pohodě není ani stopy. Mírně v pozadí, ale nikoliv upozaděna stojí barmanka, jako studnice vědění (co je který host zač), bar je přístavem, místem posílení, krátkých epizod před dalším vyplutím do sálu nadějí. Postava pijana a zároveň hostitele, který vyhledává kontakt, aby jej vzápětí odmítl a ponořil se opět do své samoty. Asi nejvíc si Solan vyhrál s mladou rozvernou čtveřicí. Když vezmu reálný věk herců, je všem něco kolem dvaceti, tedy období naivity a závislosti na rodičích mají za sebou, před sebou více očekávání, než může reálný život splnit. Pomyslný přelom začíná dobou placení, rozchodu domů a zavíráním baru. Okamžik odhalení, rezignace, únavy po nočním bdění. Velmi jemné provedení jak ze strany scénaristy a režiséra, tak i herců. (28.02.2015)

Noční bar kdesi ve Vysokých Tatrách jako jeviště, na kterém snad každý z hostů sehrává svou představu o vlastním životě za ideálních podmínek. Z jejich výstupů se přitom tkají dramata, která přesahují hranice této scény, a nejde jen o to, že tváře pod nasazenými maskami puchnou zítřejšími slzami. Více než nejrůznější nedorozumění zakládají trapnost těchto vysněných chvil improvizované dialogy, které zrádně obnažují to nejintimnější – jazyk. Hosté-herci (a vlastně i herci-hosté) úporně navazují dialogy, aby se horkými chvilkami probojovali do posledních vteřin noci, do samého svítání. Na jeho konci pak musí přijít velkorysé gesto – se zákonitostí, která je vlastní každé tragédii. (27.12.2022)

Stěžejním vodítkem k uchopení tohoto Solanova filmu mně byl koncept kocoviny, promyšlení toho, jak kocovina jakožto model určitého existenciálního naladění tímto filmem prolézá, jak se ho zmocňuje a jak si ho podmaňuje (a myslím, že to tak bylo zamyšleno, že významy tohoto filmu měly být divákovi distribuovány skrze navozování tohoto stavu, a to jak u postav, tak pak přeneseně u diváků; tedy že nečtu film proti srsti; ale i kdyby ano, tak je mně to celkem jedno...), a to jak v doslovném slova smyslu (kocovina po večírku; možná budete znát), tak – a to je důležité – i v metaforickém, jako společenská kocovina (kolektivní uvědomění si toho, že dnes vám není špatné kvůli tomu, kolik jste toho vypili, ale z hlubších, leč utajenějších pohnutek, z jistého nonverbalizovatelného marasmu). Bujaré slavení, jež se pod neutuchajícím přílivem alkoholu přináší bolehlav, lehkost alkoholového oparu a bolestivá vystřízlivění. Ctím tento film, že i z večírku dokáže udělat politikum, společenský komentář, nad průměr však dnes nepůjdu, jelikož mi přijde, že Němcův film O slavnosti a hostech, který pocitově dělá něco podobného (přičemž Němec zvolil alegorii, Solan verismus), totiž přes snímání (vynuceného) slavení dokládá, že je něco prohnilého ve státě československém, je o něco lepší, údernější a nebojácnější. Nicméně, zaujal mě mladý Marián Labuda, už jen díky němu stojí film za vidění. 65 % (07.06.2023)

Až do konca som čakal na niečo, čo prelomí tento film na 4 hviezdy a ono to neprišlo. Len výborné výkony Dančiaka, Labudu a Pántika mi nestačili, aj to treba povedať, že hrali opilcov a kto vie, či vôbec hrali. Takto to ostalo celé na konverzáciách, ktoré by boli celkom ukradnuté. Aspoň som sa ale dozvedel, že Zelenohorská bývala kedysi veľmi pekným dievčaťom. (18.06.2020)