Ten tajomný objekt túžby

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)

Z tohto filmu som si odniesol nasledovné: Ženy môžu byť nebezpečnejšie než teroristi, prípadne muži môžu byť sprostejší ako vláda, ktorá ich toleruje. A Buñuelovi musím kvitovať ten nápad s obsadením dvoch herečiek do role jednej postavy. O mnohom tento zábavný ťah vypovedá a necháva trochu aj priestor na vlastnú interpretáciu. Bola to pridaná hodnota k spôsobu rozprávania príbehu hlavnou postavou, za pomoci flashbacku cez celý film, čo býva väčšinou zaujímavé aj samé o sebe. Ale nebolo to nič nové ani v dobe vzniku tohto filmu a Buñuel to zjavne vedel a nechcel sa uspokojiť s málom. (11.07.2014)

V posledních letech své kariréy podával Luis Buňuel pozoruhodné výkony. Natočil několik naprosto famózních snímků v řadě a Ten tajemný předmět touhy je jedním z těchto skvostů. Příběh je osobní drama o posedlosti milovanou osobou, které by obstálo třeba i coby kniha, což se asi i stalo. Každopádně pod rukama Buňuela se převedením tohoto námětu do filmové podoby stal opravdový klenot. Tento režisér je bytostný surrealista i když v jeho pzdějších filmech drží svou fantazii dost na uzdě a jeho typické vklady do filmu se vyskytují jen občas. To však rozhodně není na škodu. Jeho surrealismus a film jemně dokořeňuje o absurdní rozměr a výsledek je jednoduše fenomenální. (08.11.2010)

Nejlepší práce s nevěrohodným vypravěčem a jím ohnutou realitou v sexuálním vztahu tak zhruba od Lolity. Mathieu si během jízdy ve vlaku jistě hodně přibarvuje a divák, srovnávaný s dychtivými a senzacechtivými cestujícími, mu chce i nechce věřit. Skvělá hra sedmasedmdesátiletého Bunuela. Ke stáří točil zdaleka nejlíp. 4 a 1/2 (07.12.2013)

Bolo by ladné interpretovať Buňuelov epitaf ako schematickú mozaiku s jasnou štruktúrou, pretože sám svoj vnútený štýl interpeluje k rôznym interpretáciám. A najpravdepodobnejšou z variant bude to, že ide o kombináciu jeho celoživotných umeleckých leitmotívov s tými, ktoré charakterizovali "jeho" obraz spoločnosti, ktorú tak náramne a nápadito vo svojich dielach rozdroboval. Jeho posledný film je ohromnou ukážkou ľahkosti a vážnosti témy s ironizujúcim nadhľadom, ako vystrihnutý pre Reya a jeho stareckým dobiedzaním po mladom mäsku. Každý osobitý pohľad, každá scéna je mimoriadne čitateľná pre výslednú významotvornosť symbolík, z ktorých Buňuel vychádza. A neodolateľná Sevilla je kapitola sama o sebe. (23.06.2018)