Oppenheimer

Dost možná to bude ten případ, kdy můj milovaný tvůrce dostane Oscara za film, který mě v jeho filmografii úplně nevzal (Scorsese, Del Toro). Fascinující obrazy - Hoytema the king! - a pohlcující, neustále nátlakový zvuk, formální uchopení je opravdu jedinečné, ale občas jako by jel Nolan podle mustru "když nevíš, co s daným dialogem, ohul bedny" a tři hodiny identicky rytmizovaných dialogů na mě byly místy too much. Interstellar, Prestige a TDK jinej level. (19.07.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

Opulentní a k explozivnímu prasknutí nacpaný snímek audio šupami a vizuálními fajnovkami, které Nolan kobercově sází v každém detailně pomyslném závěru, podtržené perfektním soundtrackem. Přitom je to v kostce konverzační životopis, akorát s mnoha žánrovými přesahy a časovými rovinami. Jenže je tam kvantová a jaderná fyzika a druhá světová válka, což je přesně moje gusto, takže jsme neměl problém se ve filmu orientovat a vstřebat všechno, co tak intenzivně podává. Ale pro úplného laika to bude v dané kadenci nemálo matoucí (několik lidí z kina odešlo po dvou třetinách filmu, krátce po jaderném testu). Za mě cajk a klobouk dolů před pohlcujícím způsobem zpracování plným osobitých Nolanových trademarků až manýr, které jsem tentokrát zvládl bez větších výhrad. 85% (16.08.2023)

Očekával jsem další dobrodružství z nového světa a místo toho dostal divoce sestříhanou, útrpnou tříhodinovou procedurálku s prvky inside jobu na závěr. To celé za zvuku monstrózně dunivé muziky a artových černobílých flashbacků. Nezpochybňuji hutný námět, ani slušný herecký performance, ale ten film má pouze dvě jiskry za 180 minut. Jednu když vybuchuje bomba a druhou když je kamera natočena na Florence Pugh. S oblečením, nebo bez, není podstatné. Funguje oboje. (27.11.2023)

Šel jsem do kina s tím, že Christopher Nolan přeci nenatočí biografii, že to je málo. No ale ona to v základu minimálně v první hodině a půl biografie je. Trošku hravější co se týče práce s časovými rovinami, především však audiovizuálně nápaditá a strhující tak, že všechny ty akademicky uchcané filmy jako Teorie všeho už v mých očích mají pramalou šanci zaujmout. Nolan navíc v půlce malinko přeřadí výhybku a začne si mnohem víc hrát s jednotlivými dějovými linkami, ale i s žánry, takže po odvážněji pojaté biografii (které IMAX zatraceně sluší) se Oppenheimer chvílemi mění v horor, jindy v psychologické drama a nebojí se být i soudním thrillerem, za který by tvůrcům tleskal i Aaron Sorkin. Je trochu škoda, že Nolan nemá větší důvěru ve své diváky a vždycky jim nakonec to, co by mohlo pro nesoustředěné působit trochu složitěji, přežvýká do pár vět. Určitě by se mi líbilo, kdyby víc tlačil na linku o zodpovědnosti vědců a vůbec šel víc do hloubky samotného hlavního hrdiny, ale to jsou jen drobnosti. Oppenheimer mě celé tři hodiny bavil, ať už si v něm Nolan hrál s obrazem, zvukem, tempem i žánry, nebo se držel tradičnějších vypravěčských postupů a jen je výrazně opepřil svým audiovizuálním mistrovstvím. (20.07.2023)