Oppenheimer

„Genialita nezaručí múdrosť.“ Ja som to nepochopil a ak vy tvrdíte, že ste to pochopili a nemáte detailne naštudovanú americkú históriu prvej polovice 20. storočia, klamete a hanbíte sa to priznať. Mne šialená trojhodinová dĺžka nejak extra nevadila. Fakt neviem posúdiť, či je to veľa, málo, alebo sa to mohlo prestrihať na 95 minút a nič hrozné by sa nestalo. Netuším, ozaj. Ale ako jeden z mála užívateľov ČSFD pokojne vyhlásim, že vôbec neviem, o čom to bolo. Pri scénach s tvorením bomby som sa samozrejme chytal. Tvorili bombu. Ale pri „súdno-vypočúvacích“ momentoch som bol úplne mimo a vôbec som netušil, koľká bije. Avšak vďaka hercom, ktorí do toho šli naplno, mi to istým spôsobom nevadilo. Ak ste to vy pochopili, tak ste zjavne expert na americkú históriu. Všetci ostatní máte smolu. Pozeral som na to ako teľa na čerstvo natretý plot. Ale na pekne natretý. Najlepšie boli „ľudské“ a „osobné“ scény, ale toto je Nolan, takže nimi samozrejme logicky šetrí. Nejeden raz sa spolieha na to, že o téme viete toľko ako on. Ak sa mýli, opäť máte smolu („samovražda“ vo vani). Nechápem, čo na tejto komornej dráme stálo 100 miliónov, lebo dobové kostýmy to asi neboli a veľkolepé trikovo-akčné sekvencie tiež nie (žiadne tu nie sú). A ako poznám Cilliana Murphyho, tak honorár preňho tiež nie. Našťastie, akonáhle som chcel hodiť flintu do žita, zjavila sa scéna, postava alebo moment, ktoré ma vytrhli. Emily Blunt je tu skvelá, niektoré scény silné a Einstein ma fakt bavil. Produkcia James Woods, wtf. (14.01.2024)

Totální film, jehož tři hodiny utečou jako nic, i když jsou o vyšší matematice, jaderné fyzice, a - možná především - o politice. Christopher Nolan "to má v paži" jako málokdo, a Hoyte van Hoytema je mistr svého řemesla, takže se není co divit, že vás zatluče do sedaček jejich těžce dialogový film, jehož jen velmi malou část tvoří nějaké "větší" záběry než na místnost, ve které si povídají dva až deset lidí. A koneckonců i ten atomový výbuch je "jen" spousta bílého světla, že;) A přesto je to grandiózní podívaná. To hlavní jsou ale "samozřejmě" herecké výkony - a ty jsou bez debat vynikající. Očekávatelně u ústřední postavy, ale i v takřka minirolích tu vidíte velká jména (Casey Affleck), a od těžké váhy jako je Robert Downey Jr. sice čekáte leccos, ale tady se překonává (ten Oscar je plně zasloužený). Dvě hlavní ženské postavy nám zprostředkovávají část Oppenheimerovy lidské stránky, a obě jsou skvělé. Florence Pugh kupodivu i tam, kde se neodhaluje (nebo není CGI zahalována:P ), a Emily Blunt dokazuje svoji všestrannost a schopnost odehrát i charakterově složité postavy. Oppenheimer byl největší filmovou událostí roku 2023, a vztyčil velkému muži historie pomník takových kvalit, že by s ním snad i sám titulní hrdina souhlasil. 90% (13.08.2024)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný.  (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~ (31.08.2023)

Dost možná to bude ten případ, kdy můj milovaný tvůrce dostane Oscara za film, který mě v jeho filmografii úplně nevzal (Scorsese, Del Toro). Fascinující obrazy - Hoytema the king! - a pohlcující, neustále nátlakový zvuk, formální uchopení je opravdu jedinečné, ale občas jako by jel Nolan podle mustru "když nevíš, co s daným dialogem, ohul bedny" a tři hodiny identicky rytmizovaných dialogů na mě byly místy too much. Interstellar, Prestige a TDK jinej level. (19.07.2023)