Oppenheimer

Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí." (23.07.2023)

Očekával jsem další dobrodružství z nového světa a místo toho dostal divoce sestříhanou, útrpnou tříhodinovou procedurálku s prvky inside jobu na závěr. To celé za zvuku monstrózně dunivé muziky a artových černobílých flashbacků. Nezpochybňuji hutný námět, ani slušný herecký performance, ale ten film má pouze dvě jiskry za 180 minut. Jednu když vybuchuje bomba a druhou když je kamera natočena na Florence Pugh. S oblečením, nebo bez, není podstatné. Funguje oboje. (27.11.2023)

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)

Hlavní důvod, proč si Nolanova Oppenheimera cením, je kombinace jeho téměř dokumentaristické výpovědní hodnoty s mainstreamovými líbivými prvky, které dokáží diváka zaháčkovat a nefalšovaně bavit. Je to jednoduchý recept, který umožňuje "vnutit" chytrou myšlenku i méně chytrému, resp. méně trpělivému diváku. Příběh vzniku atomové bomby je nesmírně důležitá součást moderních dějin a lidé by měli všechny ty okolnosti znát. Nolan skvěle pracuje s dynamikou příběhu, pomáhá si nechronologickým vyprávěním, výraznou hudbou, dokáže vyvolat napětí pouhými dialogy a zkrátka umí rozpoutat fenomenální konverzační drama jako málokdo. Nolan ukazuje, proč a v čem může být i mainstreamový film opravdové umění. Zkrátka tohle funguje! 9/10 (26.12.2023)

„Genialita nezaručí múdrosť.“ Ja som to nepochopil a ak vy tvrdíte, že ste to pochopili a nemáte detailne naštudovanú americkú históriu prvej polovice 20. storočia, klamete a hanbíte sa to priznať. Mne šialená trojhodinová dĺžka nejak extra nevadila. Fakt neviem posúdiť, či je to veľa, málo, alebo sa to mohlo prestrihať na 95 minút a nič hrozné by sa nestalo. Netuším, ozaj. Ale ako jeden z mála užívateľov ČSFD pokojne vyhlásim, že vôbec neviem, o čom to bolo. Pri scénach s tvorením bomby som sa samozrejme chytal. Tvorili bombu. Ale pri „súdno-vypočúvacích“ momentoch som bol úplne mimo a vôbec som netušil, koľká bije. Avšak vďaka hercom, ktorí do toho šli naplno, mi to istým spôsobom nevadilo. Ak ste to vy pochopili, tak ste zjavne expert na americkú históriu. Všetci ostatní máte smolu. Pozeral som na to ako teľa na čerstvo natretý plot. Ale na pekne natretý. Najlepšie boli „ľudské“ a „osobné“ scény, ale toto je Nolan, takže nimi samozrejme logicky šetrí. Nejeden raz sa spolieha na to, že o téme viete toľko ako on. Ak sa mýli, opäť máte smolu („samovražda“ vo vani). Nechápem, čo na tejto komornej dráme stálo 100 miliónov, lebo dobové kostýmy to asi neboli a veľkolepé trikovo-akčné sekvencie tiež nie (žiadne tu nie sú). A ako poznám Cilliana Murphyho, tak honorár preňho tiež nie. Našťastie, akonáhle som chcel hodiť flintu do žita, zjavila sa scéna, postava alebo moment, ktoré ma vytrhli. Emily Blunt je tu skvelá, niektoré scény silné a Einstein ma fakt bavil. Produkcia James Woods, wtf. (14.01.2024)