Oppenheimer

Dlouhé čekání na další Nolanův film přetrhl životopisný příběh Roberta Oppenheimera, který se stal strůjcem atomové bomby. A ano, téma to silné bezesporu je, ale 180 minut si nezaslouží ani náhodou. Navíc Christopher Nolan to po svém vzoru divákovi nedělá vůbec jednoduché, takže tu hned od počátku prolíná tři časové roviny a diváku neznalý ani základních faktů Oppenheimerova života, vyznej se v tom. A je to těžké, protože ve filmu se většinu času mluví a mluvi a mluví...a kdyby to mluvení bylo alespoň k sežrání. Jenže není. A to Vám dojde hlavně v momentech, kdy se na scéně objeví Albert Einstein. Ten si tu všechny ty dialogy vezme totálně pro sebe a jakmile se na plátně objeví, můžete si být jisti, že budete svědky toho nejlepšího dialogového, co film v danou chvíli nabízí. Film, který zobrazuje pokrok, který se stal pro chod lidstva nezbytný, ale zároveň si ho pranic nezasloužíme. Navíc zobrazuje nabubřelost Američanů a o tom, co pak předvedli Rusové...o tom snad radši ani nebudu mluvit. (23.12.2023)

Takový ten film, u kterého jsem během prvních dvou minut věděla, že mě čeká něco mimořádného. Christopher Nolan točí jako dneska už málokdo, opět se jedná o poctivý kus filmařiny a vizuálně něco tak úžasného. Je třeba si však uvědomit, že v první řadě jde o politicko-soudní drama, kde se velká část filmu odehrává ve dvou místnostech, kde banda chlapů mluví a tempo těchto dialogů je opravdu zběsilé, a tohle rozhodně nesedne každému. On ten film ani nejde divákovi moc na ruku, je třeba věnovat pozornost každičkému malému dialogu a detailu, aby divákovi došla celá pointa a co se vlastně tvůrci snaží říct. Já jsem Nolanovi zobala z ruky, byla jsem přikovaná do sedačky od první do poslední minuty a tři hodiny utekly jako nic. Trinity test a posledních pět minut mě odzbrojilo úplně a z kina jsem odcházela s pocitem, že chci nutně o tom filmu s někým mluvit a přemýšlet o všem, co jsem viděla. Kino navštívím určitě alespoň jednou. (22.07.2023)

Mistr Nolan si vybral slabší chvilku. Jasně, po audiovizuální, herecké a řemeslné stránce je to strašná pecka, která letos nemá příliš konkurence. Po stránce příběhu jsem se však s Oppenheimerem minul, jelikož se tomu nejnosnějšímu tématu (dopad zavraždění statisíců japonských civilistů na vědce z Los Alamos) skoro nevěnuje a raději se rochní v nekonečném vyslýchacím kličkování. V jádru to tedy je chladná oscarová biografie v mocném nolanovském hávu (tři hodiny dialogových scén se brilantně míchají ve stylu prvních 40 minut Batman začíná), ve které příliš nezaujme armáda postav a není v ní čím budovat opravdové napětí. Hlavní tahákem je spíš tradiční žasnutí nad tím, jak je Nolan působivý realizátor a schopný narativní experimentátor, ale obávám se, že jakmile Oppenheimer sleze z IMAXového plátna, bude se mu u diváků dařit o poznání hůř. (20.07.2023)

Nolan se s Oppenheimerem po letech konečně vrátil na svůj obvyklý standart. Jen kvůli Oscarům musel upozadit akci a efekty, což jeho úplně nejlepší filmy vždy zdobilo. Akademici se však mohli dojímat nad hereckými výkony a nekonečnými dialogy. To obyčejný divák určitě ocení intenzivní hudbu a inovativní kameru. Göransson a Hoytema jsou prostě jinde. (24.03.2024)

Opulentní a k explozivnímu prasknutí nacpaný snímek audio šupami a vizuálními fajnovkami, které Nolan kobercově sází v každém detailně pomyslném závěru, podtržené perfektním soundtrackem. Přitom je to v kostce konverzační životopis, akorát s mnoha žánrovými přesahy a časovými rovinami. Jenže je tam kvantová a jaderná fyzika a druhá světová válka, což je přesně moje gusto, takže jsme neměl problém se ve filmu orientovat a vstřebat všechno, co tak intenzivně podává. Ale pro úplného laika to bude v dané kadenci nemálo matoucí (několik lidí z kina odešlo po dvou třetinách filmu, krátce po jaderném testu). Za mě cajk a klobouk dolů před pohlcujícím způsobem zpracování plným osobitých Nolanových trademarků až manýr, které jsem tentokrát zvládl bez větších výhrad. 85% (16.08.2023)