Oppenheimer

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)

Tak i přes své předchozí předsevzetí jsem se nakonec i letos vypravil do Boskovic i když tentokrát zcela inkognito. Můj cíl pravda nebyl tenhle film to byla spíše symbolická překážka kterou je třeba překonat před tím co mě opravdu zajímá (sorry mnou nepochopený mistře Nolane) no a po pravdě první půlhodinu to pro mě byl takřka neřešitelný úkol. Film skáče z jedné časové a dějové linie do druhé a ty diváku poraď si. Jo ty jsi tuhle část historie nestudoval? Jo tak to máš smůlu vysvětlovat ti nic nebudu takže prvních třicet minut jsem si říkal na co jsem to proboha zase vlezl, ale aspoň od části kdy už jde o sestrojení atomovky jako takové jsem se v tom začal aspoň trochu chytat a film má svůj pevný cíl za kterým kráčí přičemž ten samotný pokusný výbuch kdy nikdo nevěděl jak to vlastně celé dopadne je určitě vrcholem filmu. Bez toho dovětku už bych se obešel a pravda je, že i ta typicky Nolanovská snaha o wow efekt z celého filmu u mě nefunguje a tenhle režisér svůj styl evidentně nemění a já mu to nežeru. No za svých mladších let bych to odjebal asi jako verbal, ale nějak jsem vyměknul. No co už nadělám.50% (05.08.2023)

// "Now I am become Death, the destroyer of worlds." Ultimátní Nolan, ultimátní biografický inferno plný štěpení atomů i lidského ducha, především však ultimátní kinozážitek posouvající kinematografii zase o kus dopředu. Nejde to zredukovat do vět, musí se to zažít na vlastní kůži, nejlíp v IMAXu. Čistá desítka, po další projekci ale možná zvednu na 11. (: (19.07.2023)

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů. (18.10.2023)