Oppenheimer

Film je to neskutečně vymazlený, každá jeho vteřina je pečlivě naplánovaná, Nolan je prostě profík, který udělá scénu, kde si dva lidé povídají, do toho hřmí hudba jako k vylodění v Normandii a nepůsobí to směšně. Problém trochu je, že i normální životopisný snímek natočil způsobem, jako by šlo o další Tenet. Takže se tam neustále skáče v časových rovinách, není tam ani jeden vysvětlující titulek, a je těžké se orientovat. U Tenetu (Mementa, Prestige, Inception...) se to dalo brát jako legitimní způsob, jak nahnat lidi znovu do kina, tady je to samoúčelné. A kvůli té dokonalé promyšlenosti a bezchybnosti celého filmu to působí trochu chladně._______A ještě něco musím zmínit - dokonalý marketing, který lidem po celém světě dokázal vsugerovat, že toto konverzační drama bez CGI efektů NUTNĚ MUSÍ vidět v IMAXU (takže jsem to viděl se zpožněním, protože jsem se několik týdnů pokoušel neúspěšně sehnat lístky a nakonec šel do normálního kina). Takže ne, v IMAXu to skutečně vidět nemusíte, normální kino bohatě stačí (pokud tedy jde o skutečně normální kino a ne malé sály Atlasu nebo Světozoru). Ale komerční úspěch filmu mě samozřejmě moc těší, se stamilonovými tržbami je to mezi všemi těmi comicsovými blbostmi jako zjevení._____Jsem rád, že jsem hned předtím nešel na Barbie, radši si po každém z těchto filmů nechte čas, aby se vám uležely v hlavě. (14.08.2023)

Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný.  (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~ (31.08.2023)

Až do odpálení atomovky to celkem šlape, ale následné ukřižovávání Oppenheimera během nekonečné výslechové frašky prostřihávané s Downeyho soudem nudí a ani intenzivní zvuk a hudba to nezachrání. Do Oppenheimerova příběhu to rozhodně patří, ale napětí se nekoná (jen lehká zvědavost na to, co řekl Oppenheimer Einsteinovi) a film se stává umořujícím. Technicky je to samozřejmě špička, hlavně zvuk, vizuálně to zas tolik nenabízí, plus dal Nolan dohromady neuvěřitelný herecký ansámbl a najde se tu pár silných scén (pohirošimovský proslov), ale nic, co by mě rozsekalo. (25.07.2023)

Nolan je Dr. Manhattan současného Hollywoodu. A snad alespoň další dvě dekády bude. Na vrcholu tvůrčích sil si může dovolit tříhodinový konverzační kolos, který subjektivně trvá o třetinu méně, protože míra preciznosti všech tvůrčích složek je na absolutoriu. Vlastně i ta nejžádanější pozlacená soška je naprosto pochopitelná. A přece tomu něco chybí. Možná krapet osobní vášně před i za kamerou. Ale asi jediný režisérův film, o kterém vím, že už si jej pravděpodobně nikdy nepustím znovu. PS: Sex ve výslechové místnosti je největší cringe moment Nolanovy filmografie. Bez debat. (24.03.2024)