Skrytý pôvab buržoázie

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde... (10.02.2012)

S panem Buňuelem mám komplikovaný vztah - od odmítnutí (Zapomenutí) přes průměr (Andaluský pes) po lehký nadprůměr (Viridiana, Tristana). Jsem proto rád, že v Buržoazii jsem našel novou kategorii: nadšení. Atmosféra filmu je vynikající. Nenávaznost a absurdita, která by mě možná v jiném případě rozčílila, mě tady velmi pobavila (postavy, které v nejnevhodnějších situacích vypráví svůj sen, a pak se ve filmu už nikdy neobjeví apod.). Buňuel vytvořil surrealistické dílo, které má rysy béčkového filmu (podivné střihy, nelogické jednání postav), přesto je to nepochybně umělecký film; narozdíl od béček to není hloupé, ale roztomilé (konkrétně mám na mysli zobrazení buržoazie jakožto neustále cupitajících směšných paňáců). Taky si myslím, že režisér musel znát hry Eugéna Ionesca, hlavně Plešatou zpěvačku. Některé pasáže jsou skoro jako okopírované (,,Přijeli jsme pozdě. Potkali jsme cestou 150 - 200 cyklistů!") (23.10.2010)

Buñuel byl řízek. Na vpravdě nenápadném prostoru rozehrál nenápadnou ale komplikovanou story, ve které bych já nevymyslel vůbec nic. Buñuel do ní však nasadil tak ujeté scénky a postavy, že mi nezbývalo, než se jen s tupým úsměvem dívat, co na mě přichystá dál a čas od času, jako bonbónek, si nachystal i geniální vtip a sem tam náboženskou narážku, jakoby tam byly jenom pro mě. A hádejte, kdo je tu vrah? (03.12.2007)

Quo vadis, bourgeoisie? Na večeru, na obed... Lahodný satirický bonbónik, ktorý pretavuje falošné masky vyšších mocibažných sfér do úchvatnej a filmársky nesmierne precíznej surrealistickej hračky. Dámy a páni, vitajte, usaďte sa, sledujte! - kričí Buñuel zo zákulisia a k celistvému uchopeniu podvratného odhalenia krikľavého spoločenského moru, labyrintu lží a podvodov nám predostiera štvoricu kľúčov. Bezdôvodné historky, ktorými len zabíjajú čas a odvádzajú pozornosť od skutočných problémov. Tradícia veselohry a absurdného divadla - ako dokladá rafinovaná scéna na javisku - všetko je náležite zohrané, vypilované do najmenších detailov, podporené vnútrozáberovým strihom a nonšalantnou gráciou réžie, ktorá zastrešuje fragmenty okamihov - avšak bez okamžitej pointy; zmysel nedáva v jednotlivostiach, ale celku. Sny, ktoré sú oknom do duše a dôkladne analyzujú postavy; čím dômyselnejšia je ich konštrukcia (sen v sne) a komplexnosť ukrytej, zazdenej reality mimo naše vnímanie, tým viac vypovedajú o myšlienkových pochodoch tých, ktorým sa snívajú. A napokon symbolická cesta, ktorá nikam nevedie, metafora Trimalchionových stolovníkov, ktorí zdanlivo stále kráčajú, ale zostávajú na rovnakom mieste, len materialisticky a povrchne získavajú, alebo strácajú a miznú v bezodnej priepasti dejín. Áno, úžasne krutý, ba až morbídny, ale pravdivý a preto neskonale vtipný - taký je nenápadný pôvab buržoázie. 90% (03.03.2015)

Všechny ty sny, kterými byl celý film propleten, by měly šokovat, nebo být vtipné, nebo mít prostě jiný efekt. Bohužel nic takového nenabídly. Veškeré postavy se navíc chovaly velmi zvláštně. Té mladé dívce stačily dva hlty něčeho a v okamžiku polknutí byla hned namol. Když ti sexy manželé vyběhli z "lesíka", tak museli být oba slepí, že na sobě neviděli odevšad trčící trávu. Podobných momentů by se dalo najít spoustu. Bohužel. (18.08.2006)