Veselé Vánoce, pane Lawrenci
Merry Christmas, Mr. Lawrence
戦場のメリークリスマス
Réžia:
Nagisa ÓšimaHudba:
Rjúiči SakamotoHrajú:
David Bowie, Tom Conti, Rjúiči Sakamoto, Jack Thompson, Takeši Kitano, Takaši Naitó, Hiroši Mikami, Hideo Murota, Júja Učida, Daisuke Iidžima, Kan Mikami (viac)Obsahy(1)
Děj se odehrává v Japonském zajateckém táboře na ostrově Jáva v roce 1942. V lágru je jediný zajatec, který mluví Japonsky a to plukovník Lawrence. Ten je donucen sadistickým seržantem Harou zúčastnit se mučení a vynuceného harakiri jednoho z dozorců. Po intervenci u velitele tábora je poprava odložena. Ostatní japonští důstojníci se začínají na zajatcích mstít, protože se obávají ovlivňování velitele tábora plukovníkem Lawrencem. Napětí se ještě zvýší, když se v táboře objeví nový, záhadný zajatec Celliers, který je Angličan a odmítá se podřídit japonskému drilu. Brutalita dozorců se neustále stupňuje, protože ve válce u lidí vystupují do popředí zejména skryté zvířecí pudy a jejich civilizovanost mizí. Proč ale "Veselé Vánoce pane Lawrenci"? (Vapet Production)
(viac)Videá (1)
Recenzie (60)
Může fascinace někým, s kým nesdílíme jazyk ani hodnoty, skončit i jinak než rozčarováním? Těžko hledat dusnější jeviště pro rozehrání dramatu na toto téma, než je válečný lágr někde v subtropech. Neprůhlednou ironii majora Cellierse (David Bowie) chápou Japonci jako podvracečství, které zasluhuje smrt, tedy v lidštějším případě. Velitel tábora Yonoi (Ryuichi Sakamoto) je jediný, kdo to vidí jinak a drží nad ním ochrannou ruku. Dopustil se však fatální chyby v překladu - sebedestruktivní rysy Australanovy povahy si vyložil jako samurajské ctnosti a do své představy se jaksi zahleděl... Neujasněná očekávání a dezinterpretace vedou hrdiny příběhu k těžko pochopitelným činům a krutým koncům. Jediný smířlivý účastník tragédie, doktor a tlumočník Lawrence, nemá šanci být ničím jiným, než nárazníkem obou stran. Bowie tu dokazuje svůj talent, ze stylizované postavy Cellierse udělal člověka sžíraného pocitem viny. Na některé scény, třeba na tu, kdy si zapálí fiktivní poslední cigaretu a vede útěšný rozhovor s fiktivním zdvořilým žalářníkem, se asi nedá zapomenut. Sakamotova ústřední melodie (http://www.youtube.com/watch?v=ClAbJ0kunSc) člověku i po letech evokuje tenhle divný a surový film. Ona divnost nespočívá jen v jeho divadelním náboji, ale hlavně v perspektivě, ze které ukazuje málokdy nahlížená zákoutí mužské psychiky a sexuality. Nepříjemný, ale velmi silný zážitek. ()
To, že ide o koprodukčný film a scenár písali muži z oboch kultúrne rozdielnych svetov bol určite umelecký zámer. Film režíroval Óšima a je dobre, že nenadržiaval svojim a snažil sa byť pomerne objektívny. Možno bol k svojim viac kritický ako by divák očakával. Veselé Vianoce obsahujú niekoľko silných, kvalitne nakrútených a perfektne zahraných scén, len mi tu chýbalo viac tej špinavosti, postavy nemuseli byť skoro vždy oholení na detskú prdelku. Nižšie hodnotenie udeľujem skôr kvôli tomu, že som v poslednej dobe videl napríklad Stalag 17 a niektoré iné filmy z druhej svetovej vojny, ktoré ma bavili o niečo viac. Pokiaľ milujete scény harakiri, tento film si nesmiete nechať ujsť. 70% ()
Zaujímavá (ne)japonská snímka, na ktorú sa dá dívať z viacerých uhlov. Ako vojnový film síce čisté a celistvé, ale vyše polovicu stopáže až príliš idylické a okato nereálne, najmä čo sa vyobrazenia vzťahu medzi Lawrencom a velením tábora týka. I napriek občasným silnejším momentom ako citované vynútené spáchanie seppuku je to jednoducho mierne a v mnohých smeroch naivné - alebo vážne niekto verí, že situácia v japonských zajateckých táboroch skutočne vyzerala takto, a všetky priestupky sa vyriešili rozhovorom s veliteľom? Druhá polovica v tomto smere naberá na obrátkach a po aktívnom zapojení Jacka Celliersa do deja sa situácia vyhrocuje, ale i keď sa tak oficiálna synopsia tvári, k nijakej systematickej drezúre nedôjde. Zato dôjde k niečomu inému.... a to nás posúva k druhému možnému pohľadu na film. Ako dráma o strete rozdielnych kultúr je to už niečo iné. Pôsobivé, uhrančivé a veľmi nevšedné dielo pozorujúce zárodky priateľstva i konflikty medzi britskými vojnovými zajatcami a japonskými dôstojníkmi s príklonom k západnému štýlu rozprávania, zaujímavou hudbou a hereckým koncertom ústrednej štvorice David Bowie - Tom Conti - Rjúči Sakamoto - Takeši Kitano (s občasným intermezzom v podobe Jacka Thompsona, ale v dobrom). Takmer lyrické zobrazenie vojny pomocou osobných vzťahov, myšlienka prechovávania nepriateľstva voči národu, nie jednotlivcovi a kontrast čiernej a bielej v udalostiach, konaní a vnútre samotných postáv. Kitano sa svojej role chopil tradične s chuťou (ten chlap je magor! :-D), Sakamoto má azda najrozporuplnejšiu a vnútorne najrozorvanejšiu postavu, Conti je prosto parádny, a Bowie... nemám slov. Výsledné dojmy veľmi dobré, určite si to pozriem ešte raz, ale v pôvodnom dabingu. 80% ()
Upřímně se moc nedivim, že tenhle film tu nemá moc komentů a hodnocení. On je totiž hodně zvláštní a asi nepatří k těm, který by každý vyhledával. Je to takový hybrid mezi asijským a evropským filmem a na mě to moc šťastně nezapůsobilo. Nepřijde mi tu úplně dramaturgicky zvládnutý. Na jednu stranu tu jsou výborný momenty jako například scéna nuceného harakiri korejského vězně nebo perfektní scéna u soudu hned na začátku. Na stranu druhou přijdou momenty, u kterých jsem vůbec nevěděl, proč tu jsou a co mají znamenat. Příkladem budiž němá etuda s holením a kouřením, Celliersovy flashbacky nebo to střihání pramínku vlasů. Stejně tak herci jsou dost nevyrovnaný - Bowie střídá vynikající momenty se strašným přehráváním (hlavně emotivní scény), Conti je poměrně dobrej celou dobu, Mifune taktéž a opět Sakamoto střídá perfektní chvíle se slabšíma. Chybělo mi bližší časové určení, kdy se co odehrává a větší soudržnost děje. Konec mi přišel nesmyslný a nedořešený. Celkově vzato nemůžu dát víc jak tři a na druhý zhlédnutí to moc nevidim. 60% ()
Galéria (77)
Fotka © Universal Pictures
Zaujímavosti (7)
- Na základě inzerátu, podaného na role válečných zajatců, hledajícího vyhublé či postižené lidi, bylo vybráno 220 lidí. Většina z nich však byli narkomani, takže na letišti hned 200 z nich zatknuli novozélandští policisté, tudíž se štáb musel obejít pouze s dvacetičlenným komparsem. (boshke)
- Jedná se o první anglicky mluvený film, ve kterém hraje Takeši Kitano. (Cheeker)
- Tom Conti neumí japonsky ani slovo. Svůj japonský dialog se naučil foneticky. (Cheeker)
Nagisa Óšima se vždy více zaměřoval na významy a myšlenky, které svými filmy vyjadřoval, než na řemeslnou stránku filmařiny. Proto také "Veselé Vánoce, pane Lawrenci" mohou obzvláště v dnešní době působit v lecčems nesoustředěně, rozvlekle a dokonce i místy nahodile. Což ale neznamená, že by nedokázaly na konci diváka rozložit a zpražit. Óšima natočil válečný film, který se místo okázalých projevů války, jako jsou bitevní scény či přesuny vojsk, zaměřuje na samotnou podstatu lidských konfliktů, ale také na takřka nemožnost jejich řešení a uzavření. Prostor zajateckého tábora během války v Pacifiku mu umožňuje rozvádět několik paralelních a vzájemně se prostupujících témat dalece přesahujících konkrétní místo a čas. Ústřední postavou filmu je tlumočník Lawrence (Tom Conti), který má zprostředkovávat kontakt mezi znepřátelenými stranami a skrze nějž se rozvíjí téma porozumění ve smyslu pochopení, ale také zprostředkování dialogu. Jeho práci fatálně sabotují systémy diktující řád, pravidla a hodnoty národů i jejich jednotlivců. Právě řád se skrze kontext války, jejíž esencí je destruktivní chaos, vyjevuje jako zcela absurdní. Jako protipól těmto vlivům, které vyprávění zhmotňuje do postav dozorců i zajatých důstojníků, stojí figura anarchistického vykupitele Cellierse (David Bowie). Ačkoli může vsazení jeho flashbacku do jinak lineárního vyprávění působit nemotorně a těžkotonážně, pro Óšimovu síť myšlenek je zcela zásadní. Jednak ukazuje, že obě aktuální propagandou a celoživotní indoktrinací vyhecované strany mají více společného, že si jsou ochotny připustit. V základu totiž staví na systematizované a institucionalizované krutosti, která jednotlivce zbavuje jejich osobitosti a formuje z nich uniformizované jednotky nerozporující diktovaný řád a status quo. Ale současně zpřítomňuje, že praví hrdinové nejsou toliko bez bázně a poskvrny, nýbrž bojují se stíny a ranami svých minulých provinění. Opravdový hrdina pak není jen někdo, kdo uvítal vykoupení války z tíživých okov minulosti a vztahů, které zanechal po sobě doma, ale naopak člověk, který se vzepře systému a navzdory jeho pravidlům projeví lidskost, respektive kus svého nitra. Óšima napříč filmem vyzdvihuje takové drobné zázraky humanismu v nehumánním systému. Ať už jsou to vzpurné činy majora Cellierse, snahy porozumění a poznání Lawrence, touha po doteku i svobodě na straně kapitána Jonoie nebo prostě jen poťouchlé, ale při tom laskavé vánoční gesto seržanta Hary. Všichni ale byli obětí mužů, kteří si myslí, že mají pravdu, a současně se sami provinili tím, že si někdy mysleli, že sami mají pravdu. Óšima v průběhu celého vyprávění pozvolna a z různých stran odhaluje skličující tragičnost jednotlivců lapených v v nelítostném systému, ať už jím je válka či hierarchizovaná společnost. O to silnější vyznění pak dostává poslední věta filmu, která vše výše popsané shrnuje do prostého, a při tom tak emocionálně zdrcujícího gesta porozumění, sounáležitosti a doteku lidskosti přemosťujícího všechny diktáty národů, hodností, hierarchií i stran vítězů či poražených. () (menej) (viac)