Veselé Vánoce, pane Lawrenci
Merry Christmas, Mr. Lawrence
戦場のメリークリスマス
Réžia:
Nagisa ÓšimaHudba:
Rjúiči SakamotoHrajú:
David Bowie, Tom Conti, Rjúiči Sakamoto, Jack Thompson, Takeši Kitano, Takaši Naitó, Hiroši Mikami, Hideo Murota, Júja Učida, Daisuke Iidžima, Kan Mikami (viac)Obsahy(1)
Děj se odehrává v Japonském zajateckém táboře na ostrově Jáva v roce 1942. V lágru je jediný zajatec, který mluví Japonsky a to plukovník Lawrence. Ten je donucen sadistickým seržantem Harou zúčastnit se mučení a vynuceného harakiri jednoho z dozorců. Po intervenci u velitele tábora je poprava odložena. Ostatní japonští důstojníci se začínají na zajatcích mstít, protože se obávají ovlivňování velitele tábora plukovníkem Lawrencem. Napětí se ještě zvýší, když se v táboře objeví nový, záhadný zajatec Celliers, který je Angličan a odmítá se podřídit japonskému drilu. Brutalita dozorců se neustále stupňuje, protože ve válce u lidí vystupují do popředí zejména skryté zvířecí pudy a jejich civilizovanost mizí. Proč ale "Veselé Vánoce pane Lawrenci"? (Vapet Production)
(viac)Videá (1)
Recenzie (60)
Je to velmi dobrý film, ale viděla jsem ze zajateckého tábora Japonců už lepší (na př. "Návrat od řeky Kwai" nebo "Na konci všech válek"). Námět tohoto filmu je zajímavý tím, že ukazuje jak ve válce může zbujet gay-sexualita, která potom může ovlivňovat veškerá chování nejen vojáků, ale dokonce i velitelů zajateckého tábora. Přemýšlela jsem, proč si režisér vybral jako jednu z postav do filmu zpěváka Davida BOWIEHO, když ve filmu vůbec nezpíval ! No jo, ale pak mi to došlo.... on potřeboval k těm tmavým Japončíkům absolutně jinou rasu, a to superblonďáka s modrýma očima, aby to bylo superlákadlo pro japonské homosexuály. Ale to vše pochopíte, až téměř ke konci filmu. Mohu doporučit, ale jen pro silnější povahy. Je tam i dost krutosti. ()
Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. ()
Nagisa Óšima se vždy více zaměřoval na významy a myšlenky, které svými filmy vyjadřoval, než na řemeslnou stránku filmařiny. Proto také "Veselé Vánoce, pane Lawrenci" mohou obzvláště v dnešní době působit v lecčems nesoustředěně, rozvlekle a dokonce i místy nahodile. Což ale neznamená, že by nedokázaly na konci diváka rozložit a zpražit. Óšima natočil válečný film, který se místo okázalých projevů války, jako jsou bitevní scény či přesuny vojsk, zaměřuje na samotnou podstatu lidských konfliktů, ale také na takřka nemožnost jejich řešení a uzavření. Prostor zajateckého tábora během války v Pacifiku mu umožňuje rozvádět několik paralelních a vzájemně se prostupujících témat dalece přesahujících konkrétní místo a čas. Ústřední postavou filmu je tlumočník Lawrence (Tom Conti), který má zprostředkovávat kontakt mezi znepřátelenými stranami a skrze nějž se rozvíjí téma porozumění ve smyslu pochopení, ale také zprostředkování dialogu. Jeho práci fatálně sabotují systémy diktující řád, pravidla a hodnoty národů i jejich jednotlivců. Právě řád se skrze kontext války, jejíž esencí je destruktivní chaos, vyjevuje jako zcela absurdní. Jako protipól těmto vlivům, které vyprávění zhmotňuje do postav dozorců i zajatých důstojníků, stojí figura anarchistického vykupitele Cellierse (David Bowie). Ačkoli může vsazení jeho flashbacku do jinak lineárního vyprávění působit nemotorně a těžkotonážně, pro Óšimovu síť myšlenek je zcela zásadní. Jednak ukazuje, že obě aktuální propagandou a celoživotní indoktrinací vyhecované strany mají více společného, že si jsou ochotny připustit. V základu totiž staví na systematizované a institucionalizované krutosti, která jednotlivce zbavuje jejich osobitosti a formuje z nich uniformizované jednotky nerozporující diktovaný řád a status quo. Ale současně zpřítomňuje, že praví hrdinové nejsou toliko bez bázně a poskvrny, nýbrž bojují se stíny a ranami svých minulých provinění. Opravdový hrdina pak není jen někdo, kdo uvítal vykoupení války z tíživých okov minulosti a vztahů, které zanechal po sobě doma, ale naopak člověk, který se vzepře systému a navzdory jeho pravidlům projeví lidskost, respektive kus svého nitra. Óšima napříč filmem vyzdvihuje takové drobné zázraky humanismu v nehumánním systému. Ať už jsou to vzpurné činy majora Cellierse, snahy porozumění a poznání Lawrence, touha po doteku i svobodě na straně kapitána Jonoie nebo prostě jen poťouchlé, ale při tom laskavé vánoční gesto seržanta Hary. Všichni ale byli obětí mužů, kteří si myslí, že mají pravdu, a současně se sami provinili tím, že si někdy mysleli, že sami mají pravdu. Óšima v průběhu celého vyprávění pozvolna a z různých stran odhaluje skličující tragičnost jednotlivců lapených v v nelítostném systému, ať už jím je válka či hierarchizovaná společnost. O to silnější vyznění pak dostává poslední věta filmu, která vše výše popsané shrnuje do prostého, a při tom tak emocionálně zdrcujícího gesta porozumění, sounáležitosti a doteku lidskosti přemosťujícího všechny diktáty národů, hodností, hierarchií i stran vítězů či poražených. () (menej) (viac)
Upřímně se moc nedivim, že tenhle film tu nemá moc komentů a hodnocení. On je totiž hodně zvláštní a asi nepatří k těm, který by každý vyhledával. Je to takový hybrid mezi asijským a evropským filmem a na mě to moc šťastně nezapůsobilo. Nepřijde mi tu úplně dramaturgicky zvládnutý. Na jednu stranu tu jsou výborný momenty jako například scéna nuceného harakiri korejského vězně nebo perfektní scéna u soudu hned na začátku. Na stranu druhou přijdou momenty, u kterých jsem vůbec nevěděl, proč tu jsou a co mají znamenat. Příkladem budiž němá etuda s holením a kouřením, Celliersovy flashbacky nebo to střihání pramínku vlasů. Stejně tak herci jsou dost nevyrovnaný - Bowie střídá vynikající momenty se strašným přehráváním (hlavně emotivní scény), Conti je poměrně dobrej celou dobu, Mifune taktéž a opět Sakamoto střídá perfektní chvíle se slabšíma. Chybělo mi bližší časové určení, kdy se co odehrává a větší soudržnost děje. Konec mi přišel nesmyslný a nedořešený. Celkově vzato nemůžu dát víc jak tři a na druhý zhlédnutí to moc nevidim. 60% ()
Pro me urcite nejlepsi snimek z prostredi japonskych zajateckych taboru. Ryuichi Sakamoto autor uzasne hudby nejen k tomuto filmu si zahral jednu z hlavnich roli a stejne jako jiny hudebnik na platne (David Bowie) se sveho ukolu zhostil na vybornou. Celkove skvela japonsko-britska koprodukce. Ostastne od rezisera filmu Korida lasky se nic nez uzasne ocekavat nedalo. ()
Galéria (77)
Zaujímavosti (7)
- V 57. minutě můžeme vidět u majora Cellierse (David Bowie) tzv. jednostrannou mydriázu (zvětšení jedné zorničky oproti té druhé). (Winster)
- Natáčení se účastnilo několik překladatelů, kteří překládali mezi herci a členy štábu z japonštiny do angličtiny a naopak. (Cheeker)
- Jeden z japonských členů štábu hned první den natáčení spáchal sebevraždu, protože se mu nepodařilo nasvítit film tak, jak by si přál. (boshke)
Reklama